CVII. Should have (an apology to mys)

2. července 2017 v 12:42
Oh my gosh, this idea of being a hoe, plus a hoe that's being lied to, just destroys me.

Piece after piece
I fall apart.

I love you but I can't (how many times have I said this?)
Please stop. You're breaking my ribs.

I can't. I can't. I can't. The anhedonia stepped away to make space for pure feelings - and those are killing me.

I can't. Can't focus on anything beyond that. Words said don't matter.
Image de flowers, art, and cup
Likely shouldn't have started in the first place.
Please, sorry.
.
 

CVI. With no clear beginning

26. června 2017 v 9:02
Okay,

it's quite likely, though, that my frustration comes from within. I hate to think about it - what if those things are not under my control, at least for now?
Image de life
Sometimes I'm not sure if I am about to burst into tears, anger, or laughter. I feel so much happening inside. Like a parade of emotions - there, felt the worst; and there - something nice and sparkly comes in between. I stopped relying on real occasions, events and moments to tell me how to feel. To give directions. Instead, I take bundles of emotions from somewhere deep inside - maybe they crop up themselves - and walk as in a cloud, that's the only thing I see and sense sometimes.

__

CV. I guess we missunderstood..

12. června 2017 v 10:48
Před sebou mám nejbolestivější zážitek letošního léta (fakt doufám, protože si radši nepředstavuju, co by ho ještě mohlo překonat). Snad bude stát za to. Potřebuju se zbavit toho břemene a ano, jakkoli je to smutný, vím, že to mému chabému sebevědomí přidá plusové body a to je to, o co teď hraju.

Kam až nás naše nejistoty nechají zajít... Možná dělám tu nesprávnou věc, protože se jedná o nesprávného člověka. Poprvé si to přiznat. Probuzení, jako vynoření z vody, která mě držela v iluzi, že jsem něco našla.

Ale copak by to tam někdo nechal jen tak ležet, kdyby se opravdu jednalo o ten poklad, za který jsem to považovala?

A teď já vím, že přirovnávat člověka k ležícímu a nehybnému zboží (i když pokladu) je... řekněme ne úplně správný.

Zmatená, ublížená, sluncem vypálená.
Image de vintage, indie, and nature
Není možný, aby se tohle dělo. Mám tisíc jiných věcí na práci, ale paralelně s tím stejně řeším tohle. A rozdělení sfér vlivu. A otázku, na kolik to byla osudovost, že jsem viděla a slyšela vše, co jsem vidět a slyšet nechtěla - třeba jsem podvědomě potřebovala důkaz k tomu, že je čas se rozloučit.

Přesto tam jdu - snad pro sebe, snad pro něco, někde. Možná klid. Možná to moc řeším.
 


CIV. Babygirl dealing with shit

6. června 2017 v 23:07
'lo there

low there.
tak jako nevím, co je tohle za spešl období (zkouškové?) ale mám depresi dýl, než je mi příjemné. snažím se ji vytancovat, vyspat, vyjíst, vysedět v restauraci, vyplakat, vychodit, vypsat, vyhladit z koček, vymýtit přemýšlením o hezkých věcech a ona nejde pryč. a s mrakem v hlavě se učím na zkoušky. dneska si toho snad i jedna zkoušející všimla a řekla, že mě chápe, že má taky dyslexii.

kam jsem to dopracovala. víkend byl celkem o ničem, teda vlastně nejdřív o skvělé koferenci a druhý den o tom, že jsem za svůj doprovod platila večeři, protože nebrali karty. moje ruská vnitřní žena je uražena, hm.

hlavně se nikam nehýbu (krom z jedný zkoušky na druhou) a ztrácím blízké lidi/kamarády, o čemž si zítra moje psych asi leccos poslechne. Zkrátka Kate je v nedohlednu, nejspíš jsem na ni naposledy působila moc rude, a mě zas připadalo, že na mě kašle (má taky zkoušky), na rozdíl od obvyklé míry jevení zájmu o mou společnost to nějak razantně kleslo a M., po úzkostně-depresivním výstupu... kdo ví, kde je.
Image de love, couple, and boy
snažím se a snažit se budu. v podpatcích se cítím líp a když mi moje snaha navíc přinese o stupeň lepší známku ze zkoušky, asi není ten pravej čas všechno vzdávat.

CIII. So you never will

2. června 2017 v 23:54
Nechtěl jsi mě opustit. Nechceš, abych opustila já tebe.

Ale já se tak strašně bojím, všeho, že pak brečím a choulím se a nevím, jak se přesvědčit, že o nic nejde?

Jak si tě pustit k tělu, když pro mě tolik znamenáš?
Kolik jich je? Jsem jenom já? Miluješ mě?
Proč jsi tehdy horlivě sliboval a nic se od té doby nestalo? Respekt ke mně? Nechceš, abych z tebe měla úzkosti.
Well, já mám úzkosti ze života, poklade.

Moc mi pomáhá, když se vidíme, ne jednou, dvakrát, třikrát týdně, a nakonec jsi to ty, kdo se omlouvá, že není takovej, jakýho si sám sebe představuje (přitom já a moje představy, nesplněné, mohla bych se rozpovídat...)

Snažíš se. Tak strašně moc. A mně je na oplátku fyzicky špatně a hroutím se při pomyšlení, nakolik velká součást mýho života jsi, a že tě dříve nebo později ztratím.
Image de beauty, fashion, and girl
Zkouškový je nervydrásající hrůza, která vás nenechá spát, jíst, klidně myslet. Nechoďte do toho.

Nevím, co se děje. Nevím, proč všechny mé konverzace končí u ADček a proč se tak hrozně bojím o lidi, kteří prožívají to podobné (skoro každý, actually). A ano vím - protože mi na nich záleží a trhá mi srdce na kousky když vím, že jsou nešťastní, pod kamenem starostí a nahromaděného žalu a já s tím neudělám nic. Protože není nic, co bych mohla udělat.

To mi ostatně řekl i on. Držel mě za ruku, řekl, že ví, čím si procházím, chápe, ale ví, že nemůže nic dělat. Bezmoc. Zabiják vztahu. Pokud ten zabiják nebudu já.

.

CII. Hold my hand while saying you'll leave me

28. května 2017 v 12:09
Dear,

pořád se učím, jakou mají slova sílu.
Zbožňuju tě, ale takhle to dál nejde. Vždyť to víme všichni.
Ale něco se změnilo.

Proč zrovna v ten moment, kdy se zdálo být všechno konečně tak, jak má, ne morálně odsouzeníhodné a ne něco, co mě zničí, jsem se rozhodla že spáchám takovej anachronismus? a nelogismus? a surrealismus? a anhedonismus?

Anhe v tom zahrála asi největší roli. Proboha, Rio, když nic necítíš, tak nic neříkej. Software v režimu spánku a akorát neklid přetrvává. Můj vlastní, přesto jako by se sápal po všech.
Image de girl, hair, and black
A případně, jestli se už fakt nic nedá, bylo to to nejlepší a děkuju.

CI. Not in the mood for anything, really

20. května 2017 v 12:30
I've been tracking my mood for a couple days - I mostly have to admit I feel nothing.

Plus I've "grown" even more childish, it takes hours for me to get ready, to start studying or writing my assignments, I skip meals, I am hungry but with no motivation to cook or go shopping for myself. Sometimes I put this weight on other people. My friends take me to restaurants and make sure I eat. They text me to know I am already going to bed and not depriving myself of sleep instead.

Life is crazy when you're crazy.

Instead of learning, I keep looking for wherever my focus could have gone. I read but my brain doesn't process the info. Too bad for a journalist.

Image de girl, vintage, and hair
today is the time to calm myself down (as if I wasn't already, a little too much maybe)

Yesterday I was quite miserable. But I overcame it because I don't want to mess up another exam. There is a lot of rewards, but my motivation system is somehow very crazy, too.

I hope to come back with a better mood. Or some mood, really.

C. I miss you. You're right here

4. května 2017 v 23:48
Ani nevím, jak se to stalo, ale už je zas po jedenácté a já bych měla jít spát

nebo si aspoň zalézt s knihou do postele a číst.

Den se skládá ze spousty důležitých okamžiků. Nejsem si jistá, že si je chci pamatovat.

Věci, na který se těším, jsou věci, který bych neměla dělat.

Kromě pití kávy s babičkou a nadávání na komunisty. To můžu.

Jinak je na mně dost vidět, s jakým stavem se zrovna "vyrovnávám", ta milá slečna ze Skauta tomu říká "otrávená", se spolužačkami se shodujeme na termínu "existenciální krize". Existenční krize?

Co to je, když jdu brečet do sprchy? Voda se smíchá s vodou a ty důvody jsou malicherný. Někde jsem je zapomněla.

Nemůžu mít ty věci, který chci. Nemůžu mít K., její rameno, o který se opřu, a ani její pozornost. Zítra ráno jdem totiž spolu dělat úkoly. Legit.

Nemůžu jít ven s klukem, co mi daroval růže, protože se o víkendu válím ve tvý posteli. Líbáš mě na lopatky a já jsem ta nejšťastnější holka, která ví, že se za tohle bude chtít zabít.

Není to tak špatný. Čerstvý vzduch pomáhá. (Roz)hovory k sobě pomáhají. No tak, Rio.
Image de girl, hair, and woman
A ve finále se nic nestalo. Jen mi chybí něco, co je daleko v prostoru i čase.

XCIX. Impulse

25. dubna 2017 v 13:35
co budeme dělat? mám se s tebou rozejít - asi těžko, nikdy jsme spolu nebyli. nezatěžuju tě, protože vždycky odejdu a ty víš, že bych se nemusela vrátitImage de sailor moon

XCVIII. Pain again

24. dubna 2017 v 0:55
Moje otázka: Máš ještě jinou, nějakou třetí? Nebo jsem to jenom já, kdo se takhle nešťastně přimíchal do událostí? Protože když vidím, jak bezstarostně se okolo tebe všechny točí, je mi k pláči. Vím, že nejsem ta první anyway, ale tohle by ve všem dělalo takovej rozdíl, který nedokážu snést. Všechny ty věci, co sdílíme. Proč ještě potřebuješ ty ostatní?

Takže postupně blázním a asi se zblázním. Když vím, že tě uvidím, poskakuje mi srdce a nemůžu dýchat. Všechna tahle fingovaná lhostejnost a to, že se intervaly, co se nevidíme, nezkracují.

It's just that this ain't fun. You tell me things that are very personal, hang out with me, never get tired of my moods. I feel safe. I want to save you. Shit, I have this need again. This stupid idea. I cannot probably save a single damn person, I just drag them closer until they like me enough for me to cut deep. I really don't know why this happens. I would never - yet I do.
Image de girl, train, and travel
I want to save you and pay you off all that shit you felt and been through. I want to keep saying "it will be okay" until it eventually is okay. I want flow.

you see, both ways. It's just that I'm too shy and insecure and you just love girls.

The question.

I cannot stand this anymore. If you say there's more than 1, more than just me (no matter the way we became what we are now), I quit.

Kam dál