Červen 2016

XLVI. Oh crap, I'm trapped

28. června 2016 v 19:07
Myslím, že je dobrý psát blog v různých rozpoloženích. Dneska je to tak půl napůl - nasraná/nenasraná, sama/nesama, otevřená a vyrovnaná /... a tak dále.

Řekla jsem T. o K., protože způsob, jakým na ni občas myslím, je neskutečný. T. je v pohodě holka a zároveň má nejlepší kamarádka, tím pádem mi samozřejmě pomohla cítit se ohledně celé té věci o trochu líp. Architekt mi chybí a chybět nepřestane, koukám na jeho zelené kolečko u jeho melancholicky krásné profilové fotky a mám takovou směsku pocitů, se kterou nemám, kam. Tahle lavina se spustila téměř před rokem.

Dneska asi ani moc nemám na ten smalltalk, protože jsme s T. probraly vážných témat vysoko nad denní (doporučenou?) dávku.

Takže jsem si včera v dešti něco uvědomila. Později jsem si v noci uvědomila další věci, které mi nedaly spát. Bylo by to hezké, kdybych ohledně čehokoli z toho mohla něco dělat. Nemůžu.

Jisté věci... jsou považované za nepřípustné. Já třeba přemýšlet o postelové epizodě s vaší mate/kamarádkou. Ale stalo se.

Takže tak. Napsala bych, že se jdu dát dohromady, ale něco na celé téhle filosofii "bytí v pohodě no matter what" někde nesedí.

XLV. Simply

26. června 2016 v 22:46
Jednu věc vám řeknu, psát blog na mobilu je větší složitost, než jsem si myslela.
Jak jsem psala, tak jsem odletěla.
Sedím v chatce, za okny poprchává a já mam ráda ten zvuk přírody.
Vyrazila jsem ven, abych si udělala trochu pořádek v myšlenkách. Hlavně se to teď týká dvou lidí. U prvního člověka mam pocit, že mi ze života vcelku dobrovolně odchází, za to K. jako kdyby tam s celkem velkou sebejistotou vkročila.


o

XLIV. All kinds of girls

23. června 2016 v 13:28
Zdravíčko

nikdy jsem nebyla moc na pařby. Když se mě někdo zeptal, kdy jsem někde byla naposledy, musela jsem dlouho šátrat v paměti, až jsem odtud na konec vylovila nějakou polovtivpnou historku, u který jsem nepřiznala, že se udála třeba před půl rokem.
Teď je to jinak.

Ale ještě na jednu věc jsem nebyla zvyklá - na holčičí "kroužky". Za prvné na to, být s nějakou větší skupinkou, za druhý se skupinkou, kde převažují holky. Vždycky jsem trávila čas spíš ve společnosti kluků, a vždycky tak nějak ve dvou.

Takže dámská jízda včera byla něco celkem nového. Byla fajn. Nemám moc v oblibě ty plánované akce, kdy si tři týdny předtím do diáře napíšete: budu pařit!, ale tohle nebyla žádná křeč. Říkala jsem si, že nebudu pít, ale k čertu s tím, já pít umím. Takže jsem jenom vyplašila nějaký starosti s hlavy a i ráno bylo celkem v pohodě.

Miluju Toma Odella. Jakože strašně moc. Všichni máme nějakej ten crush na zpěváka, modela, herce, nebo, co já vím, politika. On ke mně prostě promlouvá. Jeho písně o klidný, nemateriální lásce, po které následuje bouře, zasáhnou vždy na spávným místě. A právě jsem zjistila, že jsme se narodili ve stejnej den! ♥

Co dále - měla bych se balit do Norska a opakovat historii. Čekají mě zítra hned dvě odpovědné události, které rozhodnou o mojí budoucnosti :D totiž přijímačky na historii - evropská studia a taky odlet do Norska. V životě jsem neletěla sama, takže jsem na sebe zvědavá. A jelikož dorazím na místo někdy kolem druhé ráno, tak doufám, že si mě to následující dopoledne nebude nikdo moc všímat.

Image de sky, travel, and plane
Takže tolik k cestování. Předpokládám, že budu psát docela dost, až tam budu, aspoň ze začátku.

Jdu zas balit.

XLIII. We still have it better

19. června 2016 v 17:12
with some people.
.
So when I feel extremely down, I know that I can still talk to some people. To be with them, at least. Not sure what it feels like to them, because this nice comfy feeling isn't always mutual. But I found out that some of them feel just the same. We both like being in silence, doing some things that are stupid enough (such as spending money on food and drinks we would be fine without). And it just feels fine. Yep, you got me, I write like an idiot, with my thougs running too fast.
Image de art and anime
Byli jsme domluveni, že si půjdem někam sednout, ale při pohledu z okna to na podobné plány moc nevypadá. Mně přijde minimálně stejně fajn, když strávím večer introvertně, s dobrou knihou a čajem, půjdu spát ve slušnou dobu, trochu si zorganizuju život (protože až do včerejška to byla jen změť slz, potlačených pocitů a negativity).
.
Možná se sejdu ještě jednou s kamarádem, i když jsme se viděli včera (je možný s kamarády trávit až příliš času?). Taky by to bylo spíš introvertní a pohodový, protože, přiznejme si, po těch letech..
mám se líp
snad se nepropadnu
uvědomuju si, že se můžu propadnout kdykoli
jen ne prosím následující týden.

XLII. Trying to swim

18. června 2016 v 15:00
It doesn't really go well.
.
Mně je pořád blbý o něčem psát. O svých depresích, náladách, zamilovanostech, pocitech. Jde to strašně těžko.
Všechny pocity jsou takové utlumené, bublají kdesi pod povrchem. A "vydržela" jsem rekordní dobu bez společnosti, protože stejně nevím, co bych jí říkala. Až včera jsem opět viděla K. a taky si vyvrátila téměř všechny domněnky, co jsem od minula měla. Je to jenom kamarádka, a co hůř, nedokážu se jí svěřit. Jakože s ničím. Ze všech problémů, kvůli kterým jsem poslední dobu vystresovaná, umím dát najevo jen to, že o nich nechci či nedokážu mluvit. Takže mlčím. Fakt hodně.
Myslím, že to dost zasahuje do pocitu jakýhosi vzájemnýho spřízění, když tak moc mlčíte. Obzvlášť, když se ještě tolik neznáte a člověk tím pádem neví, co se vám honí hlavou. Může si myslet, že se nudíte, že jste myšlenkami jinde, že nemáte svůj den, že se s ním nechcete bavit. ani jedna možnost mi není sympatická při představě, že by si to měl myslet člověk, kterého mám ráda.
.
Takže s ní tak nějak chci být (a to samé i s dalšími lidmi), ale zároveň se prostě nechci dělit o všechny ty "věci" a přenášet na někoho své momentální ultračerné vnímání světa, protože to ničemu nepomůže a ani mi nijak neporadí.
Image de cat, black, and art
nedokážu se moc bavit, no. Ono teda není divu, od pondělka moc času neuběhlo. Jen jde o ten zmarněnej pocit, kterej jsem měla, že být s určitými lidmi je lepší, než být sama, což se teď ukázalo jako ne tak úplně pravda, protože být se mnou je těžké, když nic necítím a v podst.atě nic nechci.
Taky se mi chce většinou po večerech hrozně brečet, jako by to něco kdy vyřešilo. Jasně, na chvíli to bude lepší, možná pak líp přestojím ten následující den, ale dlouhodobě to pak nedělá žádný rozdíl. Dělala jsem autoškolu a neudělala jsem to. Napoprvý, ale dost mě to zamrzelo. Taky se prostě sralo všechno, co mohlo, a tím myslím úplně všechno - něco vinou mojí nepozornosti nebo roztěkanosti a další věci se na to už tak nějak nakupily. Proto jsou poslední dny (to zní jako bych měla před sebou posledních pár dní života, divná formulace) dost těžký a proto jsem taky nepohla ani s přípravou na poslední přijímačky, ani s balením na cestu do Norska (a to bych obojí fakt měla).
.
Jo, ale pokouším se do sebe dostat trochu toho života tím, že budu číst. Protože jsem strašně dlouho nic nečetla /protože mě vše z toho přestalo zajímat/ //což je bod, od kterého víte, že jste fakt docela v háji :)//

XLI. I can't anymore

13. června 2016 v 16:43
Kéž bych neměla o čem psát. Kéž bych si žila svůj nudný život a nikam nechodila, nikoho neřešila, nic necítila.

Ani nevím, jak to začít, protože jsem se snad v životě necítila zahlcenější a zároveň tak hrozně. Rozhodla jsem se psát v naději, že mi to trochu ulehčí. A teď nemám správná slova a nevím.

Nevím, jak to ze sebe dostat. nevím, jestli se mám jít vyspat, pokusit se o nějakou činnost, nebo prostě zírat do stropu dokud mě to aspoň trochu nepřejde. ještě včera jsem měla jiné problémy. A jestli ty se mi zdály jako těžké závaží, které sotva dokážu unést, pak radši nechci myslet na to, jaký se mi zdá dnešek.
Chtěla bych dělat všechno správně, ale chci taky, aby mě lidi viděli takovou, jaká jsem.
Jsem zraněná a doslova pořezaná (doslova, ale pořád ne v tom smyslu - nikdy bych to neudělala. nikdy) tím, jak se nezvládám poslední dobou. chci brečet, kudy chodím a zároveň vím, že mi ani ti nejbližší lidi nedokážou porozumět. Můžou se mnou trávit čas, ale nebudou schopni se do toho vžít a já budu mít poříd pocit, že svým vnitřním rozrušením bourám i naše vztahy, založené původně na radostných a světlých zážitcích. jenže taková jsem. Brečím, hodně. Občas uprostřed noci, občas ve své hlavě. myslela jsem, že to není vidět, ale opak je pravdou. Kdo o vás stojí, uvidí to. a bude ho to hodně mrzet, ale nebude s tím moct dělat absolutně nic. I společnost pomáhá, ale pak stejně vím, že chci být sama. Teď, když jsem navíc přišla o milovaného člověka, už nedokážu udržet tu kontrolu vůbec. nedokážu snést nikoho.

Teď, když máme navíc napětí doma, se mi chce čím dál míň tu trávit čas. Máma mi vyčítá, že si skoro nemáme čas popovídat, ale to je možná ten důvod, proč se vždy vracím pozdě a vstávám s jejím odchodem do práce. Ona nikdy nepochopila, co pro mě znamená cítit se na dně, ať byly důvody jakékoli. Jediné řešení vždy bylo se vzchopit, pustit se do práce a přestat na to myslet. Nepochopila, že existují myšlenky, kterým neutečeš. Že je člověk občas tak psycho, až se bojí sám sebe a ještě míň chce tenhle svůj stav sdílet s blízkými lidmi. Že to není, protože... (teď už jo)

Dlouho, fakt dlouho jsem neměla depresi. Opravdu jsem fungovala tak, že jsem přestala chápat, co znamená, zapomněla, jaká je. A přitom mi toho na hlavu padalo poměrně dost, stejně jsem to všechno zvládla a vydala ze sebe to nejlepší. Tím se nechci vychvalovat, jen jde o pochopení toho, že jsem se nechtěla k těmto starým záležitostem už vracet, ale ony se stejně vrátily ke mně.

Někdo pro vás udělá první poslední a zůstane nesmyslně dlouho vzhůru, jen proto, že vypadáte, že potřebujete zrovna společnost. Nevím, nakolik to pochopí ti, co tyto stavy nikdy nezažili, ale já jsem ten večer cítila, jak se mi všechno bourá pod rukama a přitom byla jako vzdálený nezúčastněný pozorovatel - mrzelo mě až k breku, že se situace dostala do tohoto bodu, ale zároveň jsem touhle vlnou deprese byla natolik ochromená, že jsem nemohla udělat vážně vůbec nic. všechno, co bych řekla nebo udělala, mi připadalo v tu chvíli naprosto zbytečné.

neumím si představit, jaké to musí být z druhé strany, když s vámi člověk, který byl celý večer v takové normální náladě, najednou vůbec nemluví, snaží se splynout s tapetami a přestat existovat a zároveň napíná poslední síly, aby všechno působilo normálně. Nejraději by ukončil celý ten večer a dal oběma vydechnout, ale nemá sílu se zvednout. Opravdu jsem věděla, že to každou minutou dělám jen horší a horší a že co doopravdy potřebuju, je proplakat v klidu o samotě svou denní dávku a litovat se, jak jsem všechno naprosto vědomě podělala a stále podělávám, ale přesto jsem nedokázala sebrat sílu a říct tu jedinou větu, abychom šly domů.

Koukala jsem do stropu a čekala, až se to spraví. Čekala, až začne mluvit. Nebo až já sama něco řeknu. V hlavě se mi rýsovala spoustu možností, ale jak jsem už napsala, všechna slova působila nesmírně prázdně a zbytečně. Lidé se ptají, proč jste tak potichu a přitom vás v mlčení tiše podporují. možná je tohle věc, kterou ostatní prostě vycítí, poznají, že už z vás nevyjde ani slovo, dokud se nesrovnáte a nedáte dohromady.

tohle bylo strašně dlouhé a zmatené, protože to odráží, jak se cítím
a po dopsání se cítím malinko líp.

A teď mě bude mrzet úplně všechno. To, že jsem s ním netrávila víc času a častěji mu nevolala. Že jsme nedokázali nic udělat se závislostí, do které se dostal. Že jsem jednu část své rodiny nechala po přestěhování do Prahy za sebou a byli jsme čím dál tím níň v kontaktu. A taky to, že si nedokážu vzpomenout, o čem jsme naposledy mluvili, téměř jsme navzájem ztratili přehled o životě toho druhého, že jsem znova a znova slibovala, že přijedu, i když to většinou nebylo v mých silách a ani o mém rozhodnutí a taky to, že vůbec piju.
Že se to stalo pětadvacátého května a já se to dozvěděla dneska, v kavárně. Že jsem tedy všechny následující dny (tehdy) trávila ve stresu z přijímaček, následným oslavováním přijímaček, chozením domů pozdě a litováním snad všeho.

Jak můžeme takhle žít a být tak nevnímaví jeden k druhému a jak může naše vlastní mysl otevřít cestu k takovému šílenství, že nám z něj nejsou schopni pomoci ani lidé, kteří nás nejvíc milují?

XL. Here we go

11. června 2016 v 14:45
Ve čtvrtek večer jsem byla na karaoke. Konečně jsem objevila v Praze místo, kde to stojí za to. Sešli jsme se s kamarádem už chvíli předtím, abych dlouho nečekala. Stejně jsem ale měla dost času k útěku na Střelák a zběsilému čmárání do zápisníku. Nemálo mě totiž překvapilo, nakolik vynalézavý je můj A. V podstatě mi den poté sdělil, že byl na akci, kterou jsem měla označenou, s tím, jestli se tam nepotkáme. No nepotkali, protože jsem tou dobou zkrátka dělala jiné věci. Ale

známe to. Chtěla bych tam být a zároveň vím, že nemůžu být všude, a že ani to by neomohlo. Vždycky tu bude někdo jiný, někdo víc, někdo míň, někdo. I pro mě. takže

to nebude fungovat, nebo to bude fungovat-nefungovat na střídačku. ale vzdát se ho nechci, ať vymýšlí cokoli, což je ohromná blbost z mojí strany.

Image de aesthetics, cute, and colors
Image de love, couple, and shoes
Image de cat
Image de stars, moon, and night
Image de girl, hair, and lips
.
a zbytek je zřejmě moc čerstvý, abych o tom psala

XXXIX. Don't play.

5. června 2016 v 10:59
Když lezete, kam nemáte, dozvíte se věci, které byste neměli vědět.
Je někde s kamarádkou, kterou už jsem měla tu "čest" osobně vidět - ani nás nepředstavit. My dva jsme se neviděli dva měsíce.Říkám si, co ho ještě vede k tomu, mi psát. Tenhle objev byl zvláštní, protože jsem věděla, že je někde pryč, ale nevěděla jsem, s kým/jestli s někým a tím pádem mi nepřišlo až tak zvláštní, že den strávený venku na přírodě je zároveň jeden z dalších propsaných se mnou. Jenže takhle mi to připadá jako hra na dvě strany. Jestliže tam má fajn dámskou společnost (again, je mi blbý, že to vím, protože bych neměla), proč já? K čemu? A proč jsou naše konverzace za poslední dobu seznamem srdíček a rádoby partnerských vzkazů z jedné strany a snahy to obrátit v žert a vrátit zpět, kam to patří, z druhé? Tak nějak jsme se dohodli, že se budem tolerovat, ne? To, že něco cítím, neznamená, že se nemůžem bavit o něčem jiném. Ale vážně - když je člověk někde s někým - proč k tomu potřebuje podrporu jiných a kontakt ze sociálních sítí? Já jen, když si představím, že to někdo takhle udělá se mnou, pociťuju docela marnost. Lidský kontakt je o teď a tady. Ona je tam a teď. Já jsem kilometry daleko s pocitem, že jsme toho přes net probrali víc, než je slušné.
Image de art, girl, and galaxy
Bůhvíproč vždycky začínám tímto, i když můj život overall se točí kolem úplně jiných věcí. Jako třeba kolem mého malého osobního úspěchu bavit se bez skleniček, kdy jsem si skvěle a střízlivě užila čtvrteční večer, ušetřila, ušetřila si starosti s ranními bolestmi hlavy a podivnými pocity po zbytek druhého dne. Taky jsem si našla kamarádku. Teda, nenašla, protože je to člověk, kterého znám už dlouho. Ale až teď přišlo na to, že dokážeme hodiny prosedět s výhledem na noční Prahu a probrat všechno, od křesťanství, přes vztahy, které jsme ani jedna pořádně nikdy ne(u)měly, až po iracionální strachy.
Moje nejlepší kamarádka je opět v Hamburgu, takže všechno, co si chcem říct, musíme řešit přes skype.
Přijímačky byly celkem v pohodě až na zatím poslední - tam jsem naprosto pohořela a přitom by snad stačilo víc číst denní tisk. Těžké začátky budoucí generální tajemnice OSN, znáte to.
Use links below to save image.