XLI. I can't anymore

13. června 2016 v 16:43
Kéž bych neměla o čem psát. Kéž bych si žila svůj nudný život a nikam nechodila, nikoho neřešila, nic necítila.

Ani nevím, jak to začít, protože jsem se snad v životě necítila zahlcenější a zároveň tak hrozně. Rozhodla jsem se psát v naději, že mi to trochu ulehčí. A teď nemám správná slova a nevím.

Nevím, jak to ze sebe dostat. nevím, jestli se mám jít vyspat, pokusit se o nějakou činnost, nebo prostě zírat do stropu dokud mě to aspoň trochu nepřejde. ještě včera jsem měla jiné problémy. A jestli ty se mi zdály jako těžké závaží, které sotva dokážu unést, pak radši nechci myslet na to, jaký se mi zdá dnešek.
Chtěla bych dělat všechno správně, ale chci taky, aby mě lidi viděli takovou, jaká jsem.
Jsem zraněná a doslova pořezaná (doslova, ale pořád ne v tom smyslu - nikdy bych to neudělala. nikdy) tím, jak se nezvládám poslední dobou. chci brečet, kudy chodím a zároveň vím, že mi ani ti nejbližší lidi nedokážou porozumět. Můžou se mnou trávit čas, ale nebudou schopni se do toho vžít a já budu mít poříd pocit, že svým vnitřním rozrušením bourám i naše vztahy, založené původně na radostných a světlých zážitcích. jenže taková jsem. Brečím, hodně. Občas uprostřed noci, občas ve své hlavě. myslela jsem, že to není vidět, ale opak je pravdou. Kdo o vás stojí, uvidí to. a bude ho to hodně mrzet, ale nebude s tím moct dělat absolutně nic. I společnost pomáhá, ale pak stejně vím, že chci být sama. Teď, když jsem navíc přišla o milovaného člověka, už nedokážu udržet tu kontrolu vůbec. nedokážu snést nikoho.

Teď, když máme navíc napětí doma, se mi chce čím dál míň tu trávit čas. Máma mi vyčítá, že si skoro nemáme čas popovídat, ale to je možná ten důvod, proč se vždy vracím pozdě a vstávám s jejím odchodem do práce. Ona nikdy nepochopila, co pro mě znamená cítit se na dně, ať byly důvody jakékoli. Jediné řešení vždy bylo se vzchopit, pustit se do práce a přestat na to myslet. Nepochopila, že existují myšlenky, kterým neutečeš. Že je člověk občas tak psycho, až se bojí sám sebe a ještě míň chce tenhle svůj stav sdílet s blízkými lidmi. Že to není, protože... (teď už jo)

Dlouho, fakt dlouho jsem neměla depresi. Opravdu jsem fungovala tak, že jsem přestala chápat, co znamená, zapomněla, jaká je. A přitom mi toho na hlavu padalo poměrně dost, stejně jsem to všechno zvládla a vydala ze sebe to nejlepší. Tím se nechci vychvalovat, jen jde o pochopení toho, že jsem se nechtěla k těmto starým záležitostem už vracet, ale ony se stejně vrátily ke mně.

Někdo pro vás udělá první poslední a zůstane nesmyslně dlouho vzhůru, jen proto, že vypadáte, že potřebujete zrovna společnost. Nevím, nakolik to pochopí ti, co tyto stavy nikdy nezažili, ale já jsem ten večer cítila, jak se mi všechno bourá pod rukama a přitom byla jako vzdálený nezúčastněný pozorovatel - mrzelo mě až k breku, že se situace dostala do tohoto bodu, ale zároveň jsem touhle vlnou deprese byla natolik ochromená, že jsem nemohla udělat vážně vůbec nic. všechno, co bych řekla nebo udělala, mi připadalo v tu chvíli naprosto zbytečné.

neumím si představit, jaké to musí být z druhé strany, když s vámi člověk, který byl celý večer v takové normální náladě, najednou vůbec nemluví, snaží se splynout s tapetami a přestat existovat a zároveň napíná poslední síly, aby všechno působilo normálně. Nejraději by ukončil celý ten večer a dal oběma vydechnout, ale nemá sílu se zvednout. Opravdu jsem věděla, že to každou minutou dělám jen horší a horší a že co doopravdy potřebuju, je proplakat v klidu o samotě svou denní dávku a litovat se, jak jsem všechno naprosto vědomě podělala a stále podělávám, ale přesto jsem nedokázala sebrat sílu a říct tu jedinou větu, abychom šly domů.

Koukala jsem do stropu a čekala, až se to spraví. Čekala, až začne mluvit. Nebo až já sama něco řeknu. V hlavě se mi rýsovala spoustu možností, ale jak jsem už napsala, všechna slova působila nesmírně prázdně a zbytečně. Lidé se ptají, proč jste tak potichu a přitom vás v mlčení tiše podporují. možná je tohle věc, kterou ostatní prostě vycítí, poznají, že už z vás nevyjde ani slovo, dokud se nesrovnáte a nedáte dohromady.

tohle bylo strašně dlouhé a zmatené, protože to odráží, jak se cítím
a po dopsání se cítím malinko líp.

A teď mě bude mrzet úplně všechno. To, že jsem s ním netrávila víc času a častěji mu nevolala. Že jsme nedokázali nic udělat se závislostí, do které se dostal. Že jsem jednu část své rodiny nechala po přestěhování do Prahy za sebou a byli jsme čím dál tím níň v kontaktu. A taky to, že si nedokážu vzpomenout, o čem jsme naposledy mluvili, téměř jsme navzájem ztratili přehled o životě toho druhého, že jsem znova a znova slibovala, že přijedu, i když to většinou nebylo v mých silách a ani o mém rozhodnutí a taky to, že vůbec piju.
Že se to stalo pětadvacátého května a já se to dozvěděla dneska, v kavárně. Že jsem tedy všechny následující dny (tehdy) trávila ve stresu z přijímaček, následným oslavováním přijímaček, chozením domů pozdě a litováním snad všeho.

Jak můžeme takhle žít a být tak nevnímaví jeden k druhému a jak může naše vlastní mysl otevřít cestu k takovému šílenství, že nám z něj nejsou schopni pomoci ani lidé, kteří nás nejvíc milují?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama