Červenec 2016

XLIX. On purpose

25. července 2016 v 15:43
Těšila jsem se, až budu zase psát. Jen tak ťukat prsty do klávesnice. Nikdo mi nevymluví, že je to jedna z nejlepších terapií vůbec. A většinou, na rozdíl od spousty dalších věcí, funguje.

Za okny hřmí a já mám den volna a bez výčitek si prokrastinuju. Jeden člověk tu měl správný postřeh, jak můžu prokrastinovat, když nemám, co odkládat? I když jedna neodkladná věc mě čeká - odeslat rozhodnutí na univerzitu.

Přišla jsem, stalkovala jsem, odcházím. Má se dobře a to je vše, co potřebuji vědět. Nic nebude a moje srdce je s tím konečně vyrovnané. Máme vyřízené účty, uzavřený vztah, jeden druhého.

Takže. Měla jsem jisté problémy, lépe řečeno mám. Depresi a city, se kterými není kam, úzkost, nezvladatelnost. Jak je to s nimi po měsící v naprosto novém prostředí? Zvláštní. Místo, abych toho cítíla příliš, necítím nic. Ne dnes, ale většinou to tak je. Snažím se zpracovat sama sebe, dokonce jsem o tom řekla jednomu člověku, ke kterému mám dost blízko.

Snažím se, aby to tu dávalo smysl, ale zřejmě je toho tolik, že nevím, kde začít. Moje pocity, abych je tak popsala, se dají nejlépe vyjádřit slovem subtle. Prostě tam někde jsou, tam někde pod povrchem někoho miluju, spaluje mě spousta hezkých i nehezkých věcí, jsem neuvěřitelně smutná i štastná zároveň, ale zřídkakdy něco z toho vyjde na povrch.

To jediné mě na tom právě štve, že to tam někde je. Necítím ani přitažlivost, nic. Jako kdybych byla vypnutá.

Trávím tady dost času s různými lidmi. Nejradši ve dvou, i když si říkám, jaké to občas je, být v mojí mlčenlivé společnosti. Možná poněkud zvláštní, protože opět hodně mlčím. Hodně mlčím a málo cítím. Na málo věcech mi doopravdy záleží.

Možná proto jsem byla včera večer tak klidná, když se schylovalo k asi čtvrtému (počkejte) - jo, čtvrtému polibku v mém životě. Neproběhl. Ale necítíla jsem se hrozně a dokonce ani ne moc trapně. Prostě stane se, já Archieho platonicky balila celej rok, tak co. S úsměvem a nutnou dávkou upřímnosti jsem se snažila vysvětlit, že nikoho nepotřebuju. Žádnej sex, vztah, nic. Jasně, že bych ráda. Tam někde. Možná s Kate. Možná někdy. Ale nechci padat do něčeho, co nemám šanci ukočírovat. Nechci být ve vztahu, který je mi jedno.
Image de girl and dress
Mimochodem Kate mi hrdě sdělila, že už ví naprosto jistě, že je na holky. Jaký luxus, tahle jistota. Taky bych ji ráda měla. Protože si zatím musím vystačit s "a máš přítele?" "ne", což je mimochodem univerzální pozvánka k akci od toho druhého. Jedno vám chci všem vysvětlit "nemám kluka" neznamená "takže to spolu můžem zkusit"
ne.
ne ne ne ne ne,
znamená to "nejsem zadaná". tečka. žádný skrytý význam.
ale pořád nemám na to, abych ty lidi, co se mě ptají, pobídla k otázce, jestli nemám třeba přítelkyni. jen aby se tak zamysleli, jestli to, že jsem holka, opravdu ústí v ty pouhé dvě možnosti, mít a nemít kluka.
a já už jsem dlouhou dobu přesvědčená, že to tak není.

je to hodně zvláštní pocit, mít někoho opravdu ráda a nechtít fyzický kontakt. jako třeba D., se kterým jsem několil nocí v kuse ponocovala pozorováním města z vrcholu zdejšího kopce. jen tak tam oba sedíme. mluvíme. mlčíme. ale nikdy se jeden druhýho ani nedotkneme.

XLVIII. C'mere.

6. července 2016 v 20:50

ayy, píšu článek ve vlaku. V mírně subtle náladě (která se musí, nebo nemusí pretavit v něco horšího). Víš, říkám si, že to mám tak beznadejne zakódované ve své hlavě a že chci ven. Že pak nedokážu poznat, co jsem ještě já, a co jsou mé nálady. Au.

A pak. Včerejší zážitek, co mi vydrží nejspíš na celý život. Střet s norskou přírodou, obklíčená stádem krav na jedné nevinné vycházce. A nebýt telefonu a toho, že jsme se vůbec někomu dovolali a že vůbec někdo pro nás v těch 12 přijel, nevím, jeslti bychom byli my.

Den předtím zlom - vlna. A večer výšlap na horu a na skálu a euforie a radost a přátelství a úžasnej širej svět, víš. A nové sympatie k novému člověku, může mi to někdo vyčítat? Přemýšlela jsem nad tím. K. učinila tečku za závislostí na Muži, kterého jsem byla přesvědčená, že si jednoho dne vezmu. Kdo učiní tečku za K.?

A vůbec. Je potřeba se topit? Není lepší mluvit, dokud je o čem? Může to vyznit všelijak, já vím, ale ti praví lidé tu nejsou jen na situace k popukání a všeobecné radosti. Kdo je ale tady ten pravej? Back up, Emma.

A poslední. Víš, opravdu by sis neměla zapínat ty myšlenky skoro dobrovolně. Jsi na to už skoro odborník. Je jasné, že občas nemůžeš mluvit a sdílet a všechno, co ti "normální" lidi kolem tebe dělají. Ale mně je v tu chvíli všechno tak jedno. I tenhle článek, který měl dávat smysl.

Kéž bych věděla, ve který části nastavení muzu tohle změnit...

XLVII. Could you talk to me?

2. července 2016 v 18:04

Could you talk to me?

About flowers. And Brexit. And love.

Vzala jsem si snad tu nejhorší nabíječku, co mám. Co minutu se přeruší spojení a je to dost na prd. No, možná pak budu míň závislá na moderních technologiích a začnu víc čerpat z faktu, že se právě nacházím v srdci norských hor. Ale budu se tu nacházet ještě dva měsíce, takže žádný spěch.

Popravdě si nejsem moc jistá, co tu budu dělat. A občas mě z toho chytá trošku panika, deprese. Hlavně když se pokouším představit si časový úsek dvou měsíců a dojdu k závěru, že to je dlouhá, ale opravdu dlouhá doba. A potom když si vzpomenu na jakýkoli element spojený s Prahou, který mi hned začne chybět. Přitom to nemusí být ani lidi - může se jednat o oblíbený místo, činnost nebo moje dvě kočky, které jsem byla zvyklá mít u sebe den co den.

Lidi jsou tu fajn, to ne, že ne. Vyjdou vstříc a žádný přísný absurdní restrikce ani přístup od vedení se nekonaly. Když vezmem v potaz, že tyto lidi znám max. týden a s polovinou z nich jsem zatím nesnašla příležitost si pořádně pokecat, asi je jasné, co tu nejčastěji 'oplakavám'.

Blízkost prý najde člověk ve svém nitru. Já ji ale chci sdílet, nechci být sama. A. je na festivale (a zpřetrhali jsme, co se dalo), K. je v Paříži a nemá (oprávněně) čas se mnou skajpovat, T. se mnou čas od času zaskajpuje, a to pak řešíme feminismus, fyzický a psychický zdraví a její hajzlíky spolužáky. Tehdy si připadám ok, protože se mi dostává útěchy, že jsem velká holka, bydlím sama, jsem v Norsku, kam jsem vždycky chtěla. Well, zvyknout si na některé věci trvá.