XLIX. On purpose

25. července 2016 v 15:43
Těšila jsem se, až budu zase psát. Jen tak ťukat prsty do klávesnice. Nikdo mi nevymluví, že je to jedna z nejlepších terapií vůbec. A většinou, na rozdíl od spousty dalších věcí, funguje.

Za okny hřmí a já mám den volna a bez výčitek si prokrastinuju. Jeden člověk tu měl správný postřeh, jak můžu prokrastinovat, když nemám, co odkládat? I když jedna neodkladná věc mě čeká - odeslat rozhodnutí na univerzitu.

Přišla jsem, stalkovala jsem, odcházím. Má se dobře a to je vše, co potřebuji vědět. Nic nebude a moje srdce je s tím konečně vyrovnané. Máme vyřízené účty, uzavřený vztah, jeden druhého.

Takže. Měla jsem jisté problémy, lépe řečeno mám. Depresi a city, se kterými není kam, úzkost, nezvladatelnost. Jak je to s nimi po měsící v naprosto novém prostředí? Zvláštní. Místo, abych toho cítíla příliš, necítím nic. Ne dnes, ale většinou to tak je. Snažím se zpracovat sama sebe, dokonce jsem o tom řekla jednomu člověku, ke kterému mám dost blízko.

Snažím se, aby to tu dávalo smysl, ale zřejmě je toho tolik, že nevím, kde začít. Moje pocity, abych je tak popsala, se dají nejlépe vyjádřit slovem subtle. Prostě tam někde jsou, tam někde pod povrchem někoho miluju, spaluje mě spousta hezkých i nehezkých věcí, jsem neuvěřitelně smutná i štastná zároveň, ale zřídkakdy něco z toho vyjde na povrch.

To jediné mě na tom právě štve, že to tam někde je. Necítím ani přitažlivost, nic. Jako kdybych byla vypnutá.

Trávím tady dost času s různými lidmi. Nejradši ve dvou, i když si říkám, jaké to občas je, být v mojí mlčenlivé společnosti. Možná poněkud zvláštní, protože opět hodně mlčím. Hodně mlčím a málo cítím. Na málo věcech mi doopravdy záleží.

Možná proto jsem byla včera večer tak klidná, když se schylovalo k asi čtvrtému (počkejte) - jo, čtvrtému polibku v mém životě. Neproběhl. Ale necítíla jsem se hrozně a dokonce ani ne moc trapně. Prostě stane se, já Archieho platonicky balila celej rok, tak co. S úsměvem a nutnou dávkou upřímnosti jsem se snažila vysvětlit, že nikoho nepotřebuju. Žádnej sex, vztah, nic. Jasně, že bych ráda. Tam někde. Možná s Kate. Možná někdy. Ale nechci padat do něčeho, co nemám šanci ukočírovat. Nechci být ve vztahu, který je mi jedno.
Image de girl and dress
Mimochodem Kate mi hrdě sdělila, že už ví naprosto jistě, že je na holky. Jaký luxus, tahle jistota. Taky bych ji ráda měla. Protože si zatím musím vystačit s "a máš přítele?" "ne", což je mimochodem univerzální pozvánka k akci od toho druhého. Jedno vám chci všem vysvětlit "nemám kluka" neznamená "takže to spolu můžem zkusit"
ne.
ne ne ne ne ne,
znamená to "nejsem zadaná". tečka. žádný skrytý význam.
ale pořád nemám na to, abych ty lidi, co se mě ptají, pobídla k otázce, jestli nemám třeba přítelkyni. jen aby se tak zamysleli, jestli to, že jsem holka, opravdu ústí v ty pouhé dvě možnosti, mít a nemít kluka.
a já už jsem dlouhou dobu přesvědčená, že to tak není.

je to hodně zvláštní pocit, mít někoho opravdu ráda a nechtít fyzický kontakt. jako třeba D., se kterým jsem několil nocí v kuse ponocovala pozorováním města z vrcholu zdejšího kopce. jen tak tam oba sedíme. mluvíme. mlčíme. ale nikdy se jeden druhýho ani nedotkneme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama