XLVII. Could you talk to me?

2. července 2016 v 18:04

Could you talk to me?

About flowers. And Brexit. And love.

Vzala jsem si snad tu nejhorší nabíječku, co mám. Co minutu se přeruší spojení a je to dost na prd. No, možná pak budu míň závislá na moderních technologiích a začnu víc čerpat z faktu, že se právě nacházím v srdci norských hor. Ale budu se tu nacházet ještě dva měsíce, takže žádný spěch.

Popravdě si nejsem moc jistá, co tu budu dělat. A občas mě z toho chytá trošku panika, deprese. Hlavně když se pokouším představit si časový úsek dvou měsíců a dojdu k závěru, že to je dlouhá, ale opravdu dlouhá doba. A potom když si vzpomenu na jakýkoli element spojený s Prahou, který mi hned začne chybět. Přitom to nemusí být ani lidi - může se jednat o oblíbený místo, činnost nebo moje dvě kočky, které jsem byla zvyklá mít u sebe den co den.

Lidi jsou tu fajn, to ne, že ne. Vyjdou vstříc a žádný přísný absurdní restrikce ani přístup od vedení se nekonaly. Když vezmem v potaz, že tyto lidi znám max. týden a s polovinou z nich jsem zatím nesnašla příležitost si pořádně pokecat, asi je jasné, co tu nejčastěji 'oplakavám'.

Blízkost prý najde člověk ve svém nitru. Já ji ale chci sdílet, nechci být sama. A. je na festivale (a zpřetrhali jsme, co se dalo), K. je v Paříži a nemá (oprávněně) čas se mnou skajpovat, T. se mnou čas od času zaskajpuje, a to pak řešíme feminismus, fyzický a psychický zdraví a její hajzlíky spolužáky. Tehdy si připadám ok, protože se mi dostává útěchy, že jsem velká holka, bydlím sama, jsem v Norsku, kam jsem vždycky chtěla. Well, zvyknout si na některé věci trvá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama