Srpen 2016

LII. Do it for the thrill

22. srpna 2016 v 14:11
because when you start feeling things again, that's one of the best things in the world.
.
i mean,
tohle jsem nečekala. když jsem sem přijela, měla jsem docela těžký období a dost problémů s "adaptací". bylo to nový a nikoho jsem neznala. ale moje nepocitovost se začala prohlubovat a já se začala bát, že si to ani nebudu moct užít, ne kvůli tomu, že není, co, ale kvůli tomu, že není, čím. Chápete to, nemám pocity. emoce. jenom občas, ale začínám si říkat (no to je docela načase), že musím se svojí depresí k odborníkovi. ať už mi pomůže uklidňujícími slovy, nebo prášky, nebo obojím.

Takový věci si uvědomíte právě, když je znova všechno v normálu. a začínám "normálním" lidem závidět všechny emoce, které mají šanci prožít.

Takže tak. Našla jsem tu skvělý lidi a potkala spoooustu Korejců.

Wow, nedávám smysl ani když jsem v naprosto normálním stavu.
Image de photography
Ale takhle to přece je, ne? Nemusíme psát tři hodiny, když jsme v pohodě. Všechno se zdá jasné a krásně jednoduché.
.
Díkybohu.

LI. Not so blue

12. srpna 2016 v 16:54
Předtím jsem napsala něco dlouhého a upřímného, ale taky temného a těžko vysvětlitelného.

Od toho nejhoršího uplynulo přibližně 24 hodin. Nechci se k tomu teď vracet, písemně, ani jinak. Proto jsem odmítla dneska skajpovat s T., protože on to bere téměř jako nějakou svou povinost, být fascinován mými náladami a jejich hrozivými výkyvy. Jsem ráda za "ochranu", za podporu, ale je pro mě neuvěřitelně težké to probírat, obzvlášť, když budem používat termíny "špatná nálada". Nemám špatnou náladu. I'm damn depressed.

Dnešek byl takový rekonstrukční. Jestli se někdo zeptá, co jsem dělala, mohla bych říct, že nic. Poslouchala hudbu, psala. Pokoušela se spát a zklidnit se. Mrhala časem, naprosto neproduktivně, absolutně bez výčitek.

Image de depression, sad, and quote
Tak. moje nejmíň oblíbená odpověď, když se mě někdo zeptá, co mi je, ale bohužel nejpřesnější.

L. There aren't many words that you can say

4. srpna 2016 v 21:52
Je to tak, padám.

Nelíbí se mi to, ale co se dá dělat. A i když si myslí, že mu vidím do hlavy, pravda je, že netuším, kde na spektru <nemám žádný zájem s tebou trávit čas ve dvou; cítím to stejně> se nachází. Včera jsme o tom měli takovou polokonverzaci, nebo spíš jsem to omylem nakousla a hned stejně rychle zametla pod koberec, když se zeptal, jestli mluvím o něm, a já řekla, že mluvím obecně. Ani to nebyla v tu chvíli lež, jen jsem si později uvědomila, že bych stejně tak dobře mohla mluvit o něm... protože něco cítím.

Jenže já něco cítím i ke K., protože jestli jste se ještě nedovtípili, mám ráda holky. Představa, že se budu s nějakou prodírat džunglí zvanou vztah mi přijde stejně reálná, jako s klukem (což znamená méně reálná, než, že přiletí Marťani a půjdem na pivo). Je to tam. A vlastně jeden z mála důvodů, proč se těším do Prahy je, že uvidím Kate. Střípek mýho minulýho života. Holka, co se mě snaží zachránit, když nemůžu dýchat.

"Nechci existovat."

"Potřebuješ bolest, abys věděl, že žiješ." ~ "Ty se necítíš být naživu?" ~ "Občas ne."

Jak kouzelné je moct se svěřit se svou fucked up psychikou.