Říjen 2016

LXVII. Try to keep yourself busy // it doesn't really work, right?

31. října 2016 v 23:25
Že jsem tu psala něco o tom, že se cítím líp. ale jo, jen se k tomu cítím neuvěřitelně unavená.
.
skoro každý den si pokládám otázky, jestli jsem opravdu z těch, co se bez pilulek nezachrání.
Říkám si "jo, ten život tě začne bavit, ale dokud se tak nestane, nemá cenu si lhát". Všichni ta témata odsouvají na stranu, na kraj. Přecházejí je nervózním smíchem a používají slovní spojení jako "deprese, co se přemění ve vážnější psychickou poruchu". No, možná to tak je. Taky si umím představit horší možnosti.

Zase abych jen neotravovala vzduch bezbarvým filtrem, přednášky mě dneska bavily všechny. A zítra mám v plánu Dívku ve vlaku. Vlastně se to u mě prohodilo a víc koukám na filmy, než čtu knihy, což bývalo skoro vždy naopak.
Image de girl, hair, and vintage
ráda bych přestala psát nesmyslné články bez jasného konce a začátku a až se tak stane, tak budu vědět
že mi na něčem záleží.

LXVI. You're such a sweetheart

23. října 2016 v 11:22
I've been feeling incomparably better for about one week. Even too happy, I'd say. Like too excited and too energised, or maybe I just forgot how it feels to have the strenght to do the things you love to do!
such as dance - I've learnt about ten new steps for dancehall
or read - I am at this point again when I borrowed like 15 books from my local library just to have a smaller library at home and be able to pick whatever genre I want
hang out with friends - just discuss everything and enjoy nice drinks and food, play board games etc.
watch and actually enjoy movies, yay
be able to talk to my bf without these overwhelmingly bad feelings
so yeah,
this feels nice

I got my AD prescripted but I didn't start taking them yet
But it's nice to know that there's an option like that for me,
whenever I might feel like I need to start

If you allow yourself to look for help and focus on your healing,
things get much better
Image de asia, cherry blossom, and japan

LXV. Oh I miss my heart, oh I miss it so

17. října 2016 v 12:15
Just all those medical terms running through my head : anhedonia, depression, dysthymia, MDD and so on. Normally, people don't even know what most of that means. I kinda feel most of that every day. Which is ironic because anhedonia or emotional flatlining really means that you cannot feel anything. I used to be mad at myself for being too emotional but compared to this, it was a hundred times better option.
This way, when nothing's appealing and I cannot even feel love anymore, I get really scared by other people's feelings. Because they have them and they send them to me. I, as a receiver, am probably supposed to react. Well, I don't.

"I love you."
" "

"What is important to you?"
" "

"How are you feeling right now?"
" "

"Can you tell me what you feel?"
" "

"You're only thinking about yourself."
" "

"Are you okay?" (well, this one is an exception because I know the answer)
"No."
"No?"
" "

Image de girl, sad, and tumblr

"What's wrong with you, how could you forget?"
"I am sorry, I am just very tired, there's a lot to do in school." (lies and more lies. make up on my wounds)

I put make-up on, I leave the house. I meet my friends and do my best not to talk about the end. The border that I crossed without anyone noticing and the one that marks this new me, this empty me. I would love to love you, I can't.

I am sorry. It's no fun, trust me. The only thing that I pretend about all this is that nothing happened to me. Not the opposite.

goodness, the best words in this world just made me want to cry.

LXIV. Neither of us can.

12. října 2016 v 9:42
Svěží hlava a nic (kromě časové tísně) mi nebrání se rozepsat o událostech posledních dní.
Image de book, cat, and bed
Po odjezdu na chatu (o kterým se tu vyjadřuju poměrně nadšeně) mi dobrá nálada víceméně vydržela. Měli jsme fakt bohatý program a poznala jsem další super lidi (a poslední den byla vzhůru do šesti ráno). V pondělí si mě Kate vzala do parády, navrhla, že půjdem spolu na přednášku, stejně jako navrhuje, že spolu půjdem na x dalších věcí... občas se nemůžu zbavit pocitu, že je za tím něco víc, tentokrát z její strany. Nicméně to bylo poměrně fajn, moc jsem nepochopila, že se mi později omlouvala, že byla "duchem nepřítomna", protože jestli je někdo na tento stav expert, pak jsem to já. Takže jsem jí řekla, že je to ok, že já přece taky nějak funguju na podobné vlně a taky jde občas mimo věcí plno mě a ona mi na to řekla něco o tom, že se musíme spolu opít, než si nechám předepsat prášky. ??? Jedna věc, kterou bych fakt nerada, aby kdokoli dělal je, že mi bude připomínat moje stavy ve chvíli, kdy je nemám a sama o nich nemluvím. Když to nezačnu sama, fakt nemám ráda narážky typu "no, vidíš, stačilo se zvednout a je to pryč" či "musíš si užít život, dokud nemáš diagnózu" či "kdy to začneš řešit?". Mám ty lidi dost blízko srdce, ale tohle jim prostě nechci odpouštět. Sama jsem jim už s tímto tématem vymluvila díru do hlavy nesčetněkrát, tak proč mě nutí se k tomu vracet, když zrovna funguju tak, jak mám? Pro mě je to docela cennost a nechci ve stavu duševní pohody rozebírat, co jí předcházelo.

Včera jsem byla ještě na jedné přednášce, ale už tak v půlce jsem se začala cítit dost unaveně. taky jsem šla spát později, než bych si přála. Pořád jsem ani jednou nebyla v hospodě se svými žurnalistickými kamarády (a to chodí téměř každý den).

Dneska si dám volné odpo, protože ten zbytek týdne je jedna akce za druhou. Přislíbila jsem na všech účast, i když, bohužel, nikdy nevím.

LXIII. Gratitude

6. října 2016 v 14:04
Když se mraky rozplynou, je mi hned mnohem líp. Vidím věci jasněji a ne tak problematicky. Jednomu malému činu nepředchází úvahy o jeho nesplnitelnosti a ani slzy mi nebrání ve výhledu. Svět se vyostřuje.

Moc pěkné. Na jak dlouho?
Image de girl, night, and sky
Dala jsem si pauzu mezi balením věcí na chatu. Věci tomu tak chtěly a já mám volno dřív, takže jsem si stihla zajít půjčit nějakou tu povinnou lit do školy, ale taky sbalit už skoro kompletní tašku na víkend. Jedu s kamarády (jako že nějaké mám, hah.). Těším se.

Rozhovor s D. včera přinesl ovoce a bití srdce. Z pěti minut se stala hodina třicet pět. Docela silný spojení na tři tisíce kilometrů.

Dám škole šanci, tuším, že to nedopadne. Ale nějaké důvody jsem měla a na chaotické přepisování je pozdě. Jop, nejspíš si zas užiju maraton přijímaček.

Ale budu dobrá (teď zas na pár dní).

Jo a přednášky jsou super a kamarádky, co mi vozí dárečky z Paříže taky♥

LXII. Bear this life

2. října 2016 v 21:20
Hi, sunny (that's what I call my boyfriend in my mind, never in front of him)

I've been thinking. Too much, you would say. But I cannot help this cycle from happening. I cannot help myself wasting time and avoiding people and then regreting everything.

I am glad that seznamovák went well.

Ale já prostě myslím na tolik věcí, na který bych opravdu myslet neměla. Proč třeba nemyslím na to, co si zítra pěknýho oblíknu, jak si rozplánuju den a na co se těším? Kdepak, to bych nebyla já. Nebo bych to byla já bez d.

Nemám zájem. A nemám, jak to jinak říct. Proč? Co bude na konci, za odměnu?

Chci život, kdy budu koukat na seriály a trávit čas s kamarády. Chci takový život tak dlouho, dokud nepocítím, že mi na věcech záleží, že miluju a že chci být produktivní a kreativní a k užitku a že chci investovat síly, abych si splnila své plány.
Moje plány totiž zejí prázdnotou. A blízké lidi potřebuju jen na to, abych se vybrečela. Už žádný pozitivní zážitky, proudění, čas strávený smysluplně a cíle a šipka za šipkou, jak postupuješ, i kdyby jen krokem.
Image de vintage