Listopad 2016

LXXVIII. I've been taking them for five weeks.

30. listopadu 2016 v 21:44
whoa, dearest.
.
připadám si jako největší obtěžovatel lidí. poměrně nerada někoho kontaktuju a dneska jsem právě tohle celičký den dělala. kontaktovala. a čekala na odpovědi. překlikávání mezi facebookem a e-mailem se stalo až nezdravé, tak si dávám "pauzu". bůh ví, že na fb čekám na svého možnáještěpořád-možnáužne přítele a na mailu na lidi oslovené kvůli rozhovoru.
.
dělám spoustu chyb sama, můžu si za spoustu věcí sama. přesto už to na mě včera bylo jaksi přes čáru, když mi i nejlepší kamarádka řekla, že jsem nespolehlivá a s plány se mnou se nedá počítat. možná fakt neumím přijímat kritiku, možná se snažím přežít tenhle pekelný týden a kritika je poslední přísadou do tohohle příliš pálivýho piece of cake.
nechtěla jsem si znepřátelit všechny za jeden týden, ale když ono je to tak lehké.

čím víc opravdu blízkých lidí mi říká, že jsem negativní, tím víc se tak přestávám vnímat. možná už opravdu ztrácím úsudek.
na druhou stranu jsem si dneska uvědomila jednu věc. uvědomila jsem si to, když jsem se chystala přejít silnici a uvědomila si, že se radši několikrát rozhlídnu, aby mě něco nepřejelo. taková běžná blbost, pud sebezáchovy. uvědomovala jsem si, že jsem na dně, ale ten pocit už nesměřoval k tomu, že chci vběhnout do silnice a ať se stane, co se má stát. spís to byl pocit typu "dám si sprchu, najím se a vymyslím, co dál". a byla jsem na sebe tak zatraceně pyšná. protože jsem věděla, že budu bojovat.

Image de book, insanity, and grunge
schovejte ji tak, abyste ji už ani sami nenašli.

LXXVII. If you're giving me a break, I'm not thankful

28. listopadu 2016 v 20:46
Zlato,

měli bychom toho nechat. Myslím tý pauzy. Protože je to tak, že jsem se svým bf nemluvila od té doby, co odjel. Já vím, že to byl pro oba dost náročný víkend, ale to, co se děje, si naprosto protiřečí s tím, cos mi říkal. Nechci na nikom nic vymáhat a sama jsem se rozhodla, že na sobě budu pracovat, protože už nechci být "hnusná" na svý nejmilejší lidi, ale chce to čas, damn.
Jako bys mě "vyslyšel" a dal mi všechen čas světa. Jenže nedomluvený čas je něco, co mě ubíjí. Je to jako kdybyste tušili, že jste se s někým právě rozešli, ale místo definitivní odpovědi visí ve vzduchu jen hrobový ticho.
Image de girl, drawing, and art
A jestli mám brečet jako malá, ráda bych věděla, že se k tomu opravdu už nevrátíme.
.
Jenže my jsme se nerozešli. A tohle je ta nejdivnější věc na světě. Asi čeká, až něco řeknu. Možná si to budu vyčítat, ale na ten "první krok" nemám.
.
Z jiného soudku. Žurna pokračuje celkem zdárně (to asi protože jsem ještě nezkontrolovala všechny deadlajny) a mám zadaný rozhovor. Oslovila jsem jednoho dobře hodnoceného a zajímavě píšícího spisovatele, teď se jen modlím, aby měl čas a abych se před ním nesesypala nervozitou či nedejbože nepřipraveností.
.
Autoškola bude počtvrté. To už je jak ňáká pitomá alegorie. A přitom i můj instruktor vám potvrdí, že řídit umím.
.
Za poslední dny jsem našla super odreagování ve vaření a pečení. Nemůžu teda říct, že by moje schopnosti nějak explonenciálně vyšplhaly nahoru, ale je to opravdu příjemná činnost (až na následný bordel) a taky neumírám hlady.
.
Čtu. Co kecám, jenom kolem sebe hromadím knihy. A hodně z nich má co do činění s Milanem Kunderou. Dokonce ani ty, u kterých bych to na první pohled neřekla. Třeba jsem si půjčila knihu rozhovorů s manželi Škvoreckými a hádejte, kdo napsal úvodní slovo... ano, právě tento francouzsko-český/česko-francouzský/český žijící ve Francii/francouzský s původem v Čechách spisovatel.
.
co víc. zítra mám nějakej pohovor.
.
A jo, jak bych mohla zapomenout! byla jsem v sobotu na koncertě Toma Odella, a musím říct (jak jsem již říkala), že ho prostě miluju. vyblbla jsem se jako nikdy, vyřvala si hlasivky, smála se od srdce a usmívala se jako blbeček. A teď to budu cpát všem ve svém okolí.
.
mějte se krásně a papejte banánové muffiny s lískovými ořechy ♥

LXXVI. If things go wrong we can knock it down

25. listopadu 2016 v 21:59
Jednotící téma toho všeho je příliš temné, než abych ho vůbec zmiňovala.
Napsala jsem něco málo po tom, co D. odjel. Sedli jsme si na letišti a probrali pár věcí. Vysvětlila jsem mu, jak vážný mi ten vztah připadá a jak málo je pravděpodobný, že to utáhnu. Ale nerozešli jsme se.
.
Mluvili jsme o všem. Říkal, že mě zabije a já věděla dost přesně, co to znamená. Myslela jsem, že všechno půjde samo. Ten víkend nešlo samo nic. Tak jako nešlo žádné pořádné jídlo do mě, tak nešla téměř žádná pořádná slova ze mě. Řekla jsem toho poměrně dost, hlavně druhý den, kdy už mi připadalo, že trestám nejen sebe, ale i jeho. Byla jsem dope - taková, jakou jsem myslela, že mě chce mít. Jenže mě prohlídl. Řekl, že je vážně zmatený a přirovnal nás dva ke mně a Architektovi. Nevěděla jsem, jestli si uvědomuje, co pro mě tahle slova znamenají. Že jestli je pravda, že cítí to co já s Archiem, tak spolu nemůžem trávit už ani minutu. Protože to hrozně bolí. A já mu nechci způsobovat bolest. Bolesti je každej svůj tvůrce. Umím se smířit s tím, že ubližuju sama sobě. Neumím se smířit s tím, že ubližuju tobě (nebo Kate, nebo nebo mamce, nebo komukoli). Chápu a vím, že se stane, že si taky zaviníš nějaký neštěstí. Nesmí se stát, abys ublížil mně. Oba s tím můžeme pracovat. S tím, co děláme sobě (a to je hlavně můj případ). Ale nevidím žádné východisko z toho, co děláme sobě navzájem. A jakmile si hodně ublížíte...
Image de girl, indie, and pillow
Nevěřila jsem, nikdy jsem nevěřila, že se můžete s někám rozejít, dokud se máte rádi. A jak to teda je? Neměli bychom to zahazovat, nebo bychom se neměli dál pokoušet?

LXXV. Being kind was not my thing

21. listopadu 2016 v 23:25
Občas, ale jenom občas
se věci těžce nepovedou
málem se rozejdete s osobou, která vám rozbušila srdce
a tak dále.
Image de girl, vintage, and indie
občas nemůžete jíst. ani kousek. ležíte v posteli, převracíte se, zalykáte se nevolností a máte pocit, že umřete. tak, to je všechno. cítila jsem, jak mi jedna po druhé odcházejí životní funkce. a pak bylo ráno a já zjistila, že se nemůžu nasnídat.
následovalo poněkud utrápené (ale kdyby ne hladové, tak asi krásné), odpoledne, kdy mi opravdu bylo na omdlení. začala jsem si říkat, jestli jsem se bez svého vědomí nestala anorektičkou. už bych se ani moc nedivila.
objednala jsem si polévku v jedné z mých nejoblíbenějších pizzerií a soutředila všechny síly, co jsem měla, na to, abych něco snědla. na rozhovory o lásce nezbyl čas.

soustředit se. soustředit se na nějakou blbost. jenže jsem byla už tak vyhladovělá a z hladu zoufalá, že nic nepomáhalo. "anorexie" přešla v tu ještě méně estetickou poruchu.

nicméně další den už to takhle nešlo (ani z mé, ani z jeho strany), tak jsem se rozhodla, že mám-li umřít hlady, ať to aspoň bude venku, na hezkým místě. náš kámen úrazu jsou upřímné konverzace. všeho se bojím, jak malá holka a radši mlčím.

nevím, co mezi náma bude. jestli vůbec něco. říkala jsem to, nejsem vztahová a už vůbec ne teď.

není to v žádném případě o tom, že bych si ho nevážila; naopak, mám ohromný štěstí, že jsem někoho takového potkala a chci, aby to věděl. jen taky vím, že jakmile tyhle věci jednou vyslovím, dám toho najevo trochu víc, než si přeju. ztratím čas. čas na přemýšlení, jak nic z toho, co mi bylo tak nakrásně dáno do rukou, nerozbít, a jak u toho nepořezat sebe
.

LXXIV. It was bad and now it's better

16. listopadu 2016 v 21:23
Tak neoriginální, já vím.
na pořadu dne je opět to, že jsem úplně zapomněla, proč jsem pocítila tu potřebu psát, když nevím, o čem.
Autoškolu jsem napotřetí neudělala. alespoň mě ale nevyhodili z auta po pěti minutách jízdy (mikroúspěchy, yay)
Pořád se cítím trochu ublížená kvůli tomu, jak mi moje nejlepší kámoška chtěla "poradit se vztahy". Pořád nesnáším lidi, kteří si myslí, že anhedonie je nějaká sranda na blbý odpoledne. Můžu mít vztah se všemi svými brouky, když budu chtít. Je to jen na mě. Tak se prosím blahosklonně nekoukejte a neříkejte "no jo, ale dyť ty nic necítíš, to není správný". Někdo má zlomenou ruku, někdo je nefunkční zevnitř.
Ano, myslím na sebevraždu. A chce se mi občas brečet, že musím jít dál. Pokračovat a psát a vysvětlovat a odevzdávat úkoly a vstávat dřív, abych si uklidila v pokoji. Nikdy jsem se nechtěla zabít. To, po čem toužím, když nemůžu dál, je přestat existovat.
Trochu temné, že. Ale tak o pár slz později a práci na plnění školních povinností je mi líp. Většinou je mi večer líp. Rána jsou většinou nesnesitelná. A během odpoledne se ve mě vystřídá tak tři tisíce tendencí.
Nicméně zítra je státní svátek a já se chci dopoledne projít po Praze. Je to to nejmenší, co můžu udělat. Chci být vděčná za tu změnu, co se před lety stala. Nechci být součástí tisícihlavého davu držícího červené kartičky, budíky a bůhvíco dalšího. Nepochopte mě špatně, nemiluju naši současnou vládu ani prezidenta, jen mě děsí davová psychologie a to, že někteří zúčastnění ani nevědí, co křičí a neuvědomují si realitu toho, za co že tam demonstrují. Neříkám, že se máme konečně utišit, když jsme dostali to, co jsme chtěli (demokracii). A nemyslím si bláhově, že česká demokracie je tou nejpříkladnější, ale taky si myslím, že se fakt máme. A že je trochu ostuda místo poklidné vzpomínky v takové dny neklidně protestovat. Ve třicátém devátém se studenti projevili proti okupantům, v devětaosmdesátém zas proti komunistům. A teď? Nemůžu se zbavit pocitu, že ať protestujeme proti komu chceme, závažnost situace se s minulostí vůbec nedá strovnávat. Což neznamená pasivní čekání a následné stížnosti, jen preferuju jiné formy "odboje". Například zvyšováním politického povědomí.
Image de world, hands, and tattoo
Jo, potřebujem rapidně zvýšit povědomí naprosto o všem, a ne ekonomický růst.

LXXIII. Suppose I never ever let you

15. listopadu 2016 v 22:32
Už je to nějakým pravidlem, že je první polovina dne značně nesnesitelná a druhá na pohodu. Jen je ta první zatraceně dlouhá.
.
Včera se stalo něco, čeho jsem si všimla dneska. A tudíž toho, že mě moje nejlepší kamarádka nalomila směrem, kterým vůbec neměla právo to udělat. Rozešel se s ní přítel a já se tu pro ni pochopitelně snažila, ale to, co mi řekla pak, mi nedá spát. Začala přirovnávat svůj vztah k tomu, co mám já. A že prej jsem jí říkala, že nevím, co k tomu svému cítím, tak bych k němu měla být upřímná, abych mu nelámala srdce. Jenže já nikomu vážný vztah neslibovala. Jak chceš mít závazky na tři tisíce kilometrů? Vidíš, nijak. Žijeme z toho, co máme. Učíme se jeden o druhým. Vždyť se pomalu začínáme seznamovat, dammit. Ahoj, já jsem Maria. A dřív, než tohle začnem, věz, že jsem porouchaná a můžeš běžet, jestli budeš chtít. Nikoho jsem nedržela a nedržím, protože mi dává dost práce udržet samu sebe (to je to jediné, co v současnosti nechci ztratit - egoistické af). Kamarádka to považuje za důkaz nedostatečný emoční zainvestovanosti, či co. Ale já nemám zrovna moc citů, už jsem jí to milionkrát říkala. A nemůžu za to, prostě se to stalo. A dělám, co můžu, aby se to nedělo, ale rozhodně podle toho nezačnu teď stupňovat život, když vím, že polovinu z toho ani nemůžu zhodnotit z perspektivy svého bývalého či skutečného já, kterému můžu důvěřovat. Protože když nic jiného, deprese vám obalí myšlenky do temně čokoládové, tak hořké, že se samou intenzitou dusíte. Proto se občas každé ráno probudím s neodbytnou myšlenkou "musím se s ním rozejít". Protože co je to za svět, kde necítíte nic z toho, co žijete?
.
Občas se probudím nebo dojdu do určité části dne i s horší myšlenkou (horší, než ztratit přítele je ztratit sama sebe). Psych to vzala tak v klídku. Jakože jo, těch 10mg ti dáme, ty jedna sebevražedkyně.
Image de water, hands, and blue
Takže to beru taky tak chill. Připomínám si, co mám ráda a věci, které chci ve své budoucnosti, pomalu a jistě přitahuju do své přítomnosti. Pak by ten život mohl i za něco stát, že.

LXXII. A harsh one

14. listopadu 2016 v 22:06
Jsem dneska tak sprostá a nadržená. A zlomená a zničená.
Image de body
Tenhle týpek, na kterýho jsem o víkendu v čajovně křížila nohy (to znamená, že jsem si sedla obzvlášť sexy způsobem), mě chce sbalit do ruličky, aniž by ho zajímalo, že jednoho kluka už mám (a můj momentální psychický stav vydrží tak půl kluka, takže už teď přeháním).
Jasně, že jsem nezdravě nahlodaná. Ohledně všeho. Ale zároveň dokážu opravdu přemýšlet a být duchem přítomna. Dnešní úspěšná prezentace, která pro mě hodně znamenala, budíž toho důkazem.
.
Harsh news. I don't love you. Def. I may never will.
.
And now. I can only cry. for fucking hours. and i thought i am getting better.
.
můj lékárník, taky fajn týpek
"minule to bylo 5mg, je to horší a horší, co?" :D
ano, je, poklade.
Image de girl, smile, and black
I used to say I wanna die before I'm old but because of you I might think twice.
Řekla jsem jí o plánu s jedním rokem, protože ji miluju a chci, aby to věděla. A nechci to brát vážně, ale vím, že budu. Jen doufám, že čím dál tím míň často.

LXXI. We're unsustainable

9. listopadu 2016 v 19:25

na jednu stranu jsem se těšila, až budu psát, na druhou stranu, co k tomu ještě říct?
prostě se už dva týdny láduji prášky, které mi střídavě pomáhají/nepomáhají
a jestli pomáhají, tak je to spíš sebeklam, protože za tak krátkou dobu je málo pravděpodobný, že budou mít reálnej efekt.
každopádně jsem schopná si sednout k počítači a psát. jako teď. a nejenom tenhle generátor náhodnejch slov, ale třeba i (pomalu a ne moc jistě) esej na ekonomii.
.
píšu o tom, co mám pořád v hlavě a kolem čeho se točí i výběr mých zájmů poslední dobou. tudíž o ekologii.
Image de planet, quote, and vegan
někdy o tom napíšu víc,
nevím proč jsem dneska tak fyzicky a kapacitně vyčerpaná,
ale už to tak je.

LXX. What will we be doing?

5. listopadu 2016 v 21:50
You're my boyfriend after all. Maybe I'll stop terorizing you and hug you instead. well sorry, I've been only thinking about destroying stuff for a while.
.
but there's this person that i met
on a rock
i felt such a connection
and he felt it, too
he asked me
can I kiss you
on one sunny breakfast
and that was the best kiss ever
so casual and effortless
.

LXIX. Don't quit yet

4. listopadu 2016 v 12:32
Zvedls mi náladu, Kundero.
,
v autobuse jsem potkala kluka, kterého jsem kdysi, před měsíci, líbala a tím momentem jsme ztratili společnou budoucnost. Nebavili jsme se. S nosem v knize (právě v Kunderovi) jsem dělala, že jsem si ho nevšimla, a on na mou hru přistoupil. To máme pochopené slovo. Jenže i tahle malá blbost mě pozvedla, když jsem si představila analogickou situaci, až na to, že bych v tom autobuse byla s mým bf a jo.. rozjitřilo to ve mně i pár citů. Takže jo, 9 dní na práškách a cítím.
,
není to vyloženě motivace ani energie, co se dostavila, je to soutředění. Kousek po kousku, dávají slova a sdělení smysl. Nemusím si psát poznámky a nastavovat budíky, abych splnila triviální denní povinnosti. Učit se na test nebyl problém, protože mi slova neproklouzávala myslí, ale usazovala se tam.
,
jsou věci, o které mám zájem. a pochopila jsem, co se myslí tím, když se řekne, že je deprese civilizační choroba. Jak by ne, nastrčili jsme si to na sebe sami. a já nesouhlasím s hodně věcmi ohledně fungování dnešní společnosti a hodně často se cítím jen být unášena proudem, unášena někam, kam nechci, abych vykonávala "dobro", které podle mě dobrem není. Je to směšná iluze, myslet si, že dobro a zlo vůbec známe a že bychom je od sebe rozeznali, i kdyby stály přímo před námi.
,
v Kunderovi mám podtrhané věty a myslím, že bez tužky se neobejdu ani při druhém čtení.

Image de art, couple, and love

(žurnalistický update: při tvorbě tohoto článku byla použita kruhová kompozice)