Prosinec 2016

LXXXIV. Comparison kills happiness

28. prosince 2016 v 11:11
Mám malé cíle, mnoho lidí by to tak určitě řeklo. Ale co je mi koneckonců po tom? Všichni ti, kdo to komentují, nemusí žít můj život a přehrávat si moje myšlenky. Z dálky vypadá všechno krásně jednoduše a hlavně u jiných snadnější než u sebe samého.

Usadil se mi na žebrech takový pocit nepříjemné tíhy, na kterou jen málokdy zapomenu. Včera s Kate tam byl taky, i když pak někam zmizel.
Image de flowers, window, and coffee
A zatímco už jsem po xté pochopila, že Kate je někdo s kým si rozumím až do morku duše, přišla mi jedna zpráva. Z Portugalska, akorát se místo mýho přítele ozvala naše společná kamarádka. Při psaní odpovědi jsem měla co dělat, abych zadržela slzy. Jeho slovy mi tedy bylo "trošku špatně". No to bych se profackovala, kdybych se takhle chovala v momentech, kdy je mi trošku špatně. Ne, já jsem se ty dvě noci rozhodovala, jestli to přežiju a nebo se tomu poddám. A děsí mě neuvěřitelně, že jsem to opravdu já, kdo se k tomu všemu sám přivedl. Co si myslíte o sebepoškozování? Je to hrozné viďte, jak to ti lidi můžou dělat? Zastávám stejný názor, už jen kvůli těm jizvám bych to neudělala. A navíc nejsem schopná fyzickou bolest vnímat jako útěk od té psychické. Ale jsem to taky já, kdo hladoví až do pocitů mdloby a odpírá si spánek. Takže ano, měla jsem nakročeno k tomu, že ubližovat sama sobě je ok a mám to za to, že nemám nic pod kontrolou. Smála jsem se, a doteď se směju, když o tom s někým mluvím, něco jako "ale už je to za mnou, to jsem byla na tom blbě, co?" "Není to k smíchu," odpovídají mnozí. No tak jasně, že není. Jenže já nechci s vážnou tváří vyprávět, jak jsem opravdu chtěla umřít. Nic jsem si v tu chvíli nepřála víc. A cítila jsem, že to přichází. Že se nedokážu najíst, slábnu, motám se, moje tělo nefunguje tak, jak má a někdo si mě bere. Jestli se nebudu smát, když na tohle zas přijde, tak vybrečím potoky a možná se nezastavím.

Nechci se tam už nikdy vrátit. Viděla jsem včera Prozac nation a je to síla. Opět asi ne taková pro někoho, kdo si tím neprošel, i když já nikdy nehazardovala s drogama a přitom jsou svědectví o závislosti něčím, co mě vždycky srazí na kolena. V tomhle filmu je holka, co nastupuje na studium žurnalistiky, stává se premiantkou a snaží se odpovědně plnit všechny deadliny, až si uvědomí, že nejí, nespí a ani se nesprchuje, jen píše. Navíc je frustrovaná z toho, že to nikdy nebude dost dobré. Kolem sebe má lidi, kterým to není jedno a protlačí ji až na terapii, ale ona úplně odmítá, že by měla něco řešit. Její stav se mezitím zhoršuje. Je agresivní, extrémně žárlivá, nesnesitelná, říká lidem hnusné věci, na které si myslí, že má plné právo. Jiné dny je naopak utlumená a sotva dokáže vstát z postele, hádá se s matkou a pláče. Tolik scén mě v tomhle filmu zasáhlo, protože to není film podle smyšleného scénáře, je podle skutečnosti. Viděla jsem, že dělá hrozné věci, ničí si vztahy, ale nemůže se zastavit. Taky bylo jasně vidět, jak moc emočně nestabilní je, v jednu chvíli vypadá ledově klidná a za chvíli vybuchne a převrací nábytek. Again, deprese a úzkost mají tak mnoho podob. Možná je to jedna z těch mála nemocí, které o sobě nedávají jasně vědět, takže vlastně vypadáme normálně, ale to nemění nic na tom, že nás uvnitř něco sžírá. A s tím se žít nedá. Proto prášky. Proto terapie. Ale nebude všechno fungovat jako mávnutím kouzelného proutku, a jestli jsem si myslela, jak budu s prášky zázračně vyléčená, tak well, nejsem. Ale je to v pořádku a jak jsem zmínila na začátku, každý má své cíle.

Tím mým je dát svému životu nějaký režim a tvar.

LXXXIII. I woke up feeling alive.

25. prosince 2016 v 13:14
A někdy si uvědomíte, že ne všechny věci, které jste napáchali, půjdou vzít zpátky. Někdy to všechno bylo opravdu spíše znamením konce než nového začátku. Ale i to je v pořádku. Spousta divných věcí na tomto světě je v pořádku, a stejně tak jste vy, jako jeho součást.
Image de Alps, bridge, and france
Hrozně se mi líbí, jak jsou tyhle vánoční svátky tak akorát naplánované. To znamená že něco dělám, s některými lidmi se uvidím, ale času číst si knížku, hodiny listovat po Spotify, nebo shlédnout vánoční komedii je pořád dost. Na Silvestra jedu s pár lidmi na chatu. Nejede tam člověk, na kterýho jsem z nich asi nejvíc zvyklá, ale jede tam moje nejlepší kamarádka. Bylo to teď mezi náma dvěma takový zvláštní. Hodně přeměn v životě obou a málo času a ochoty o nich jedna druhé vyprávět.
Lyžovačkou bych taky nepohrdla.
Co miluju na Vánocích? Bramborový salát, celou svou českou část rodiny pohromadě a poklidná rána následujících vánočních svátků. Kdybych nechodila na univerzitu a měla poklidná rána častěji, asi bych si jich zas tolik nevážila.
Ale s horkým čajem ve vánočním hrníčku je to všechno tak nějak cozy a fajn.

LXXXII. Blurred vision

20. prosince 2016 v 20:15
Jestli něco nemám dělat, tak je to pít červené. Ani když je naředěné a můžu mu říkat vinný střik.

Asi bych se mohla poučit, že "ne" na začátku "nemůžete" znamená opravdu ne, a že pátek večer a pondělí večer od sebe nejsou vzdálené týden.
.
Nechci kopírovat vztahy svých přátel. Už jsem o tom několikrát přemýšlela - vyloženě jedu. Asi sama nevím "jak se co dělá" a proto se dívám a pak aplikuju. Chvíli poté, co se kamarádka rozešla se dlouholetým přítelem, krachnul i můj vztah. Teď to dali znovu dohromady a mně v hlavě víří ten samý nápad - a jak mám poznat, jestli je to to, co opravdu potřebuju a nebo jen to, co si myslím, že potřebuju, protože to zas někde vidím?

Připadám si jak pětiletá, co fascinovaně koulí oči na obraz "správného vztahu" před sebou. Chci vše okopírovat, vše se naučit. Ale vlastní emoce do toho zatím nedám, co kdyby to nevyšlo, kdy bych je dostala zpátky? Archie byl asi poslední velká emoční investice, kterou se mi povedlo uskutečnit. Teď nemám skoro co investovat.

Nechápu to, myslela jsem, že anhedonie je kapitolou minulosti. Spíš si ještě budem muset leccos vyříkat. Ale k uzoufání bych chtěla mít "ten správný vztah". Dělám kupu věcí, které si navzájem protiřečí. Ani nevím, co mám teď za cíl. Co mám za přání.
Image de car, light, and night
Co když už ale není, co vyjádřit? Jak řekla terapeutka, přeskakuju od jedné myšlenky ke druhé, u ničeho se nezastavuju.

Mimochodem terapie byla fajn nápad. Je mi po ní tak nějak lehčeji.

Bojím se citů, očekávání, citových vazeb a - promiňte mi, zamilované duše - transakcí. Dívám se na lidi, jak dávají najevo svoje emoce, a nejednou mi připadá, že hrají.

LXXXI. Restless again.

14. prosince 2016 v 19:21
Nic už nemůže být.

Když jsme prolomili to asi třítýdenní ticho a začali se tvářit, že je všechno v naprostým pořádku, nenecháme se jen tak vyvést ze svých omylů. Chybíš mi, ale co na tom sejde. Já jsem ti chyběla dřív, a to jsem byla přímo před tebou.

Chtěla jsem být ta pořádná dospělá holka s dlouhodobým vztahem a bez mraku v hlavě. Místo toho jsem se k tobě za ten víkend nepřiblížila víc než ke kterémukoli ze svých kamarádů. Neměla jsem na to. Zítra jdu na terapii, ale je pozdě. Věděla jsem, že se časem spravím, ty taky, ale je pozdě.

A jestli jsem doteďka ten smysl matně viděla, tak si musím přiznat, že v něm jsi ty. V něm jsi ty, jako moje malé tajemství, jako důvod mého přihlouplého úsměvu, když padne řeč na mé plány... a tak, netřeba to rozebírat. Viděla jsem někde práci, která mě bude bavit, a někde, o kousek dál (či blíž?) Lisabon. A sebe ve tvým bytě a objetí. Jak říkám, pozdě. Nejsem z těch, co sbírají střepy. Pravda, že to se přeceňuju, ještě nedávno jsem je sbírala dost přeochotně.

Byla jsem hloupá. Byla jsem nepříčetná a myslela si, že na to mám právo. A pak jsem si odpustila a začala mít ráda sama sebe. Začalo mě zajímat, jestli mě to auto přejede, nebo ne. A tam jsem se rozešla s tím životem, kdy jsem v depresi žila skoro ráda, protože byla tak důvěrně známá.
Image de feelings, sad, and grunge
I'm no good without them either.

LXXX. Yeah, I feel so lonely.

11. prosince 2016 v 23:04
With my boyfriend not giving a damn about me for such a long time and everybody else busy with their lives. I just realized that I cannot replace him with anyone anyway. And I really tried, since I found out what kind of a hard time I'm going to have with all my options disappearing. I mean, I cannot hide in his arms anymore, I can't tell him what's going on, I can't try and make him laugh, we can't sit together on some rooftops - probably no.

Coldest winter for me
No sun is shining anymore
The only thing I feel is pain
Caused by absence of you

Yeah, I know how all of this does probably sound. Once I lost it, I started thinking back and regretting. Maybe this is exactly what is happening. Maybe I am just not mature enough to maintain a relationship. Maybe it was a choice - if I take care of myself, I have to lose you. If I try and build something meaningful out of what we have/had - I'd not be able to work on myself. I still don't know.
Image de couple, hands, and hug
So I tried to have some kind of productive weekend where I would concentrate on my school work. I managed to do some but I also managed to watch a couple movies, waste a lot of time, completely empty my batteries (introvert thing) on the EA Conference... I really had a lot that day. Just listening to people for 12 hours really empties you mind. At the end of the day I had no words to say that would still make sense to me. I was just really drained and wanted to go to bed.

Today I woke up not knowing what to do with myself - and I felt the depression trying to make it's way despite the meds. Sometimes I just stop and think - this is so unfair, I'm taking this and it should help, but sometimes it's just not enough. And obviously I also realized that I have to make some moves in my life on my own, that I cannot rely on the pills to make the change. They enable me to get up and maybe rethink my life - but that's about it. If I am going to sit on my ass, the only change that is going to happen is that I would be able to really sense how desperate that feels, instead of being numb and not able to acknowledge anything. So I remembered my problems with anhedonia and that got me thinking that again, I am so sorry for myself , that I got rid of it at this time of my life where I am just wrecking everything up. No, that would be irrational and kinda stupid. I am grateful for things that I can feel, even if it's not necessary the most pleasant and desirable feeling.

So yeah - I've got a lot of mess to clean. I've probably hurt certain people a lot. But I am here to make a change about that - learning how not to escape everytime something gets rough again.

I've got my driving licence, yayyy, incredible! Precisely I am going to pick it up tomorrow. This made me so happy, really. It was my 5th attempt already so my nerves were kinda wrecked. But everybody was so kind to me so didn't make any of those stupid mistakes from previous times. Now I'll just have to practice as much as I can.

Okay, I think I reflected on most of the things that were occupying my mind. *

LXXIX. Not my last time fucking things up so I need some practice

6. prosince 2016 v 20:37
Otevřela jsem facebook a vyvalila se na mě spousta inspirace. Je to ta holka, co studovala v Severní Koreji a teď o tom přednáší. asi jsem se do ní zamilovala.

od středy se toho událo dost. víkend jsem teda strávila v objetí další originální kombinace nemocí, a to extrémní bolesti v krku a nevolnosti

no, ve čtvrtek jsem nějak přestala zvládat ten ban, že budu čekat, až se mi někdo z těch, koho mám ráda, sám ozve. nebo spíš takhle; popřála jsem bývalé nejlepší kamarádce k narozeninám a ona mě obratem pozvala na svou oslavu. tak jsem se sešla s Kate a šly jsme vybral dárek. oslava byla hodně fajn, potkala jsem něco málo lidí z gymplu, hodně si zatancovala.. jop, za to nejspíš můžou ty tři čtyři loky vína. je trošku děsivé pozorovat, co alko dělá v kombinaci s adéčkama.. zkrátka vypiješ deci a válíš se pod stolem. nicméně se skvělýma a spolehlivýma lidma, co mám kolem sebe, to nehrozí

v pátek jsem byla na konfe(renci) o migraci a, můj ty smutku, ono o tom fakt skoro nikdo z nás journalists wannabe nic neví. od kluka, co se mnou chodil na gympl a teď se mnou teda chodí na vejšku, jsem se dozvěděla, že migrant je člověk ze zhrouceného státu žijící v jiné zemi a uprchlík pak nelegální migrant... ok.

v pátek jsem taky tak nějak onemocněla.. ono proč ne, když máte před sebou celej víkend. takže sobota nic, jen takový povalování se na posteli a skuhrání nad mým zdravotním stavem. večer jsem dělala ten rozhovor. doufám, že bude oukej.

v neděli už mě tohle hraní si na mrtvou nebavilo, tak jsme s Kate šly na Bridget. v kině jsem se takhle nenasmála už dlouho. dostala jsem od ní nějaký korálkový náhrdelník, snad omluvou za zpoždění, snad jen tak. domluvily jsme se, že si prohodíme ISICy z gymplu, abychom mohly obě dostávat dvě vstupenky kamkoli za studentskou cenu, haha.

pak jsme šly nakupovat a ten den dopadl v podstatě tak, že jsem místo ležení v posteli (což jsem měla), pobíhala ve studeným vzduchu a obchoďáku plným potenciálně nemocnejch lidí (což jsem neměla).

sunny. je to tak tři tejdny, už to radši nepočítám (kecám, počítám), co odjel a dropnul poslední řádku. zase jako nepopřát mi k narozeninám je docela sviňárna, přestože oba víme, že z nich nejsem nijak na větvi. my dva fakt nejsme normální pár. možná už vůbec nejsme spolu, jen o tom nevím(e).

docela to oplakávám, ale to není až taková odbočka od mých zvyklostí a hobby (ha). kdybych byla dospělá, zvednu zadek (teda prsty ke klávesnici) a zeptám se ho, co se teda vlastně děje. ale možná protože nejsem a možná protože jsem zatracená romantička, tak si radši počkám na někoho, kdo nebude říkat, že unese všechno, a jehož já unesu všechno nedokážu zase unést já. smutná story, a pravdivá.

Image de girl, lesbian, and hug
nevadí. spraví se to.