LXXXIV. Comparison kills happiness

28. prosince 2016 v 11:11
Mám malé cíle, mnoho lidí by to tak určitě řeklo. Ale co je mi koneckonců po tom? Všichni ti, kdo to komentují, nemusí žít můj život a přehrávat si moje myšlenky. Z dálky vypadá všechno krásně jednoduše a hlavně u jiných snadnější než u sebe samého.

Usadil se mi na žebrech takový pocit nepříjemné tíhy, na kterou jen málokdy zapomenu. Včera s Kate tam byl taky, i když pak někam zmizel.
Image de flowers, window, and coffee
A zatímco už jsem po xté pochopila, že Kate je někdo s kým si rozumím až do morku duše, přišla mi jedna zpráva. Z Portugalska, akorát se místo mýho přítele ozvala naše společná kamarádka. Při psaní odpovědi jsem měla co dělat, abych zadržela slzy. Jeho slovy mi tedy bylo "trošku špatně". No to bych se profackovala, kdybych se takhle chovala v momentech, kdy je mi trošku špatně. Ne, já jsem se ty dvě noci rozhodovala, jestli to přežiju a nebo se tomu poddám. A děsí mě neuvěřitelně, že jsem to opravdu já, kdo se k tomu všemu sám přivedl. Co si myslíte o sebepoškozování? Je to hrozné viďte, jak to ti lidi můžou dělat? Zastávám stejný názor, už jen kvůli těm jizvám bych to neudělala. A navíc nejsem schopná fyzickou bolest vnímat jako útěk od té psychické. Ale jsem to taky já, kdo hladoví až do pocitů mdloby a odpírá si spánek. Takže ano, měla jsem nakročeno k tomu, že ubližovat sama sobě je ok a mám to za to, že nemám nic pod kontrolou. Smála jsem se, a doteď se směju, když o tom s někým mluvím, něco jako "ale už je to za mnou, to jsem byla na tom blbě, co?" "Není to k smíchu," odpovídají mnozí. No tak jasně, že není. Jenže já nechci s vážnou tváří vyprávět, jak jsem opravdu chtěla umřít. Nic jsem si v tu chvíli nepřála víc. A cítila jsem, že to přichází. Že se nedokážu najíst, slábnu, motám se, moje tělo nefunguje tak, jak má a někdo si mě bere. Jestli se nebudu smát, když na tohle zas přijde, tak vybrečím potoky a možná se nezastavím.

Nechci se tam už nikdy vrátit. Viděla jsem včera Prozac nation a je to síla. Opět asi ne taková pro někoho, kdo si tím neprošel, i když já nikdy nehazardovala s drogama a přitom jsou svědectví o závislosti něčím, co mě vždycky srazí na kolena. V tomhle filmu je holka, co nastupuje na studium žurnalistiky, stává se premiantkou a snaží se odpovědně plnit všechny deadliny, až si uvědomí, že nejí, nespí a ani se nesprchuje, jen píše. Navíc je frustrovaná z toho, že to nikdy nebude dost dobré. Kolem sebe má lidi, kterým to není jedno a protlačí ji až na terapii, ale ona úplně odmítá, že by měla něco řešit. Její stav se mezitím zhoršuje. Je agresivní, extrémně žárlivá, nesnesitelná, říká lidem hnusné věci, na které si myslí, že má plné právo. Jiné dny je naopak utlumená a sotva dokáže vstát z postele, hádá se s matkou a pláče. Tolik scén mě v tomhle filmu zasáhlo, protože to není film podle smyšleného scénáře, je podle skutečnosti. Viděla jsem, že dělá hrozné věci, ničí si vztahy, ale nemůže se zastavit. Taky bylo jasně vidět, jak moc emočně nestabilní je, v jednu chvíli vypadá ledově klidná a za chvíli vybuchne a převrací nábytek. Again, deprese a úzkost mají tak mnoho podob. Možná je to jedna z těch mála nemocí, které o sobě nedávají jasně vědět, takže vlastně vypadáme normálně, ale to nemění nic na tom, že nás uvnitř něco sžírá. A s tím se žít nedá. Proto prášky. Proto terapie. Ale nebude všechno fungovat jako mávnutím kouzelného proutku, a jestli jsem si myslela, jak budu s prášky zázračně vyléčená, tak well, nejsem. Ale je to v pořádku a jak jsem zmínila na začátku, každý má své cíle.

Tím mým je dát svému životu nějaký režim a tvar.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama