LXXXI. Restless again.

14. prosince 2016 v 19:21
Nic už nemůže být.

Když jsme prolomili to asi třítýdenní ticho a začali se tvářit, že je všechno v naprostým pořádku, nenecháme se jen tak vyvést ze svých omylů. Chybíš mi, ale co na tom sejde. Já jsem ti chyběla dřív, a to jsem byla přímo před tebou.

Chtěla jsem být ta pořádná dospělá holka s dlouhodobým vztahem a bez mraku v hlavě. Místo toho jsem se k tobě za ten víkend nepřiblížila víc než ke kterémukoli ze svých kamarádů. Neměla jsem na to. Zítra jdu na terapii, ale je pozdě. Věděla jsem, že se časem spravím, ty taky, ale je pozdě.

A jestli jsem doteďka ten smysl matně viděla, tak si musím přiznat, že v něm jsi ty. V něm jsi ty, jako moje malé tajemství, jako důvod mého přihlouplého úsměvu, když padne řeč na mé plány... a tak, netřeba to rozebírat. Viděla jsem někde práci, která mě bude bavit, a někde, o kousek dál (či blíž?) Lisabon. A sebe ve tvým bytě a objetí. Jak říkám, pozdě. Nejsem z těch, co sbírají střepy. Pravda, že to se přeceňuju, ještě nedávno jsem je sbírala dost přeochotně.

Byla jsem hloupá. Byla jsem nepříčetná a myslela si, že na to mám právo. A pak jsem si odpustila a začala mít ráda sama sebe. Začalo mě zajímat, jestli mě to auto přejede, nebo ne. A tam jsem se rozešla s tím životem, kdy jsem v depresi žila skoro ráda, protože byla tak důvěrně známá.
Image de feelings, sad, and grunge
I'm no good without them either.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama