Únor 2017

LXXXXVIII. On Sunday blues

27. února 2017 v 13:21
Konečně jsem se dokopala k dohnání restů z nečtení Respektu. Kromě údivu nad ne(ú)činnou vládou Trumpa a dalším je tam článek dopodrobna rozebírající nedělní splín. Že prý se týká až tří čtvrtin dospělé populace. Netěšení se na blížící se pondělek. A taky takové to "nevím, co se sebou".

Po přečtení jsem si vzpomněla, že mám vlastně ve Spotify playlist pojmenovaný "there should be two sundays". Ne, že bych chtěla vytěsnit sobotu. Možná je to spíš trochu nefér přání vůči pondělí. No každopádně mě napadlo, že můj vztah k neděli asi nebude tak vyhraněný, když bych jich klidně skousla dvě.

Sobota je hravá, plná plánů. Nestíhám, pořád někam běžím. V sobotu jsou otevřené i knihovny, je to dobrý den na to sednout si někam do kavárny a zavalit se kreativní činností. Sobota se úplně pozvolně a přirozeně přibližuje k večeru, který málokdy končí před půlnocí, protože právě ten prostředek víkendu je na dlouhý slavení ideální, lepší než pátek, kdy se ještě vzpamatovávám z únavy nahromaděné za celý týden. Pátky mám ráda klidné. S knihou, čajem, pár lidma. Takže sobota - vysoce společenský den, ale i jako introvert to oceňuju, protože mám tou dobou na všechny ty lidi znovu energii a můžu jim věnovat svou plnou pozornost. Vnímám a jsem mnohem míň vystresovaná.
Image de flowers, girl, and tumblr
Neděle. Vzhledem k povaze soboty bývá rozdělena na několik částí. Na tu, kdy ze sebe unavená, ale spokojená, setřesu zbytky sobotních událostí a jdu spát, a na následující ráno. Taky mívám ten pocit, že je neděle záhadnou substancí, kdy je možné všechno a nic. Ale můj život není do puntíku naplánován jako třeba život vrcholového manažera, takže jsem poměrně zvyklá na "mezery v programu". Neděle je naopak klidná, ano, trochu melancholická, ale není to na škodu. Bývá to u mě čas na rekapitulaci, úvahy, mrhání časem (což dělám poměrně ráda) a nezávazné a nepříliš vysoce intelektuální konverzace. Nechci si tenhle čas nechat nikým sebrat. Třeba představa, že bych se v neděli večer vracela domů těsně před půlnocí, mi není moc příjemná, zvlášť pokud jsem někam pobíhala během zbytku dne. Spíš je to na takový to sednutí si, koukání z okna, pouštění hudby na plný pecky a trávení času sám se sebou.

Možná na neděli odkládáme všechno nepříjemné, do čeho se nám nechce v sobotu, a proto to tak schytá.

Co si myslíte o neděli?

LXXXXVII. You give me butterflies everytime I see you. Seriously, what the hell am I supposed to do with all of them?

21. února 2017 v 20:54
Zbláznila jsem se?
Je mi smutno a mám pocit, že tu školu nezvládnu.
Co smutno, dneska to vidím na nenáviděný prášky na spaní, protože jsem celou dobu toužila jen po jednom: objetí. Spadnout, klesnout, vysvobodit svou tíhu v něčích rukou. Jenže to nepřicházelo. Já nechci konverzace, otázky, jak se mám, nechci odpovídat, nechci nad tím, co odpovím, přemýšlet. Asi vypadám, že mám svůj shit together. Ale k čemu mi to je, když za mnou sotva klapnou dveře a jediné, co se mi dooprady chce, je zalézt na tři dny do postele.

Jsem celkem zklamaná z Úvodu do politického myšlení. Přednášející je samolibý a a byl schopný zabít hodinu a půl našeho času tlacháním o tom, co je dávno v sylabu. Nejdřív mi byl ten jeho projev sympatický, takový bezprostřední, říkala jsem si, ale když jsem zjistila, že takhle to bude už nejspíš pořád, nějak mě nadšení přešlo.

"dřív jsem dával povinnou literaturu k dispozici, ale včera mě napadlo, že přece nejsem idiot.."
"vy nevíte v čem je problém, ale pak přijde psychiatr a řekne vám: 'víte, vy to tajíte, ale jste jasná buzna!'"
a podobné zajímavé útržky

tak nevím, jestli tam ještě chodit.
Konec konců, Arendtovou i Havla si můžu přečíst sama. Potkala jsem tam hodně sypmatickýho Slováka, ale stejně tam možná nebude, když je to bakalářskej předmět, on doktornand, a dneska jsme byli svědky zpražení kluka z magistru, co si tenhle předmět zapsal.

Nicméně. Mám dva týdny na napsání reportáže. Mám přečíst 50 knih ze současné (po r. '45) české tvorby. Myslím, že můj pocit, že budu mít se školou v letňáku docela namále, je opráněný.

půjčila jsem si zatím Petru Soukupovou - K moři a cítím z toho všudypřítomný odrtržení. Všichni jsou odtrženi od všech, postavy se nechávají vláčet příběhem, čtenář nemá k potavám žádnou nit... zatím jsem spíš na začátku, tak nebudu ještě tolik hodnotit. Každopádně tipy na vynikající a rychle se čtoucí českou lit uvítám s otevřenou náručí.
Image de city, night, and purple
Rusko bylo hektické, ani jsem asi nenapsala, že tam jedu. Proč? protože je to má druhá vlast. ale trochu mě zaráží, že cítím větší pouto k Moskvě než ke svému rodnému městu. Zatímco v B. mě chytaly deprese jako blázen, v Moskvě jsem se uklidnila, vydýchala, naprocházkovala... Dobře, asi je to nespravedlivý, protože v B. na mě čekala akorát hromada práce a zadaná kamarádka, která tedy na mě neměla tolik času, ale zároveň jsem si díky ní uvědomila, jak velkou blbost to dělám se svým "podváděním" (nikoho fakticky nepodvádím, jen tak btw.). Já chci taky někoho jen pro sebe. Pohled na výdejní pásy na letišti mi vháněl slzy do očí a nostalgické pitomosti při představě, že tudy před pár měsíci vyšel D. vyšel a zase odešel.

Kate mi chybí. neuvěřitelně. asi ne tím bodavým způsobem, ale spíš "proč je můj život najedou znova na hovno? aha, protože Kate odešla".

A ještě jednou k Rusku - mají tam nejepičtější historické muzeum, jaké jsem kdy viděla. A v těch těžkostech asi hodně sehrál i časový posun a nemožnost být někde stranou od lidí, protože toho prostě bylo pořád tolik na práci.

A teď se vraťme na začátek. Prosím. Obejměte. Mě. Už. Někdo.

Příliš málo pomuchlaná,
.

LXXXXVI. One year here

13. února 2017 v 12:01
včera to byl rok ode dne, co jsem napsala první článek. jeho obsah byl asi takový: "you know, I just need to drop my letters somewhere. that's why."

vida, tak moc se toho nezměnilo. zítra bude ten svátek lásky a po dvacáté první na něj budu sama. nevadí, ono se to vždycky takhle nějak poskládá.
Image de pink, hands, and wallpaper
babe, there's something tragic about you. something so magic about you, don't you agree?
babe, there's something lonesome about you, something so wholesome about you, get closer to me.

tak, červenám se při zmínkách o jednom až moc konkrétním člověku.

nepiju. nemůžu. takže opilecké a poopilecké články už nebudou.

mám za sebou první vztah, docela úspěch ne? rozuměli jsme si.
takový ty detaily mi chybí.
možná trochu neprávem si je doplňuju u viz pár řádek výš
nejspíš si taky něco doplňuje
nejspíš si každej něco doplňujem

a potřebuju si doplnit self-esteem. aby to pořád nebyl ten pocit, že tu nemám co dělat.
vždyť jsem tu už rok!

LXXXXV. Steal you away

6. února 2017 v 9:16
Viděla jsem D. Mluvili jsme spolu česky. Pak jsem se probudila.
Image de girl, sea, and friends
Je odcházení lidí něco, na co si zvykáme? Protože dřív jsem si mohla oči vyplakat, teď zpětně přemítám věci, co k tomu vedly, ale téměř bez emocí. Jasně, že bych chtěla, aby to bylo jako dřív a přijde mi úplně nelogické, že už se nebavíme, ale... já nevím, asi jsem vůči větám typu "nevím, jak na tom s tebou jsem, chováš se poslední dobou úplně jinak..." už úplně imunní. Ono když to slyšíte z úst svých nejbližších lidí, je to dost zvláštní. Mám pocit, že se nikomu neotvírám tak jako jim. Možná tak T., ale to je nejlepší kamarádka a bez té bych se už mnohdy zbláznila a vydržely jsme spolu i ve větších katastrofách. Nebo spíš je to hodně o reakci. Když mi člověk řekne, ať se uklidním, tak pochopím, že doopravdy přeháním a je na čase se nadechnout a nabrat víc klidu. Ale když na mě jen tu a tam hodí naštvaný nebo zmatený pohled v očekávání, že to zpozoruju a hned něco udělám, většinou se nic nestane. Jsem empatická, ale nejsem věštkyně a křišťálovou kouli taky nemám.

Jak to nepřehánět, to je otázka. Občas mám pocit, že jsem se ocitla na natolik bezpečným území, že začnu sypat. A nezastavím dřív, než si všimnu, že jsem měla zastavit už dávno. Jenže Kate se mnou na jednu stranu chtěla mluvit o všem, na druhou stranu si to brala blízko k srdci, což je dost vražedná kombinace.

Mám radši trochu větší klid. Řeknu něco vyhýbavýho a člověk pochopí - tohle se řešit nebude.
Ale nejsme roboti a mezilidský vztahy jsou jedna z nejtěžších disciplín, se kterou jsem se kdy setkala.

Ráda lezu po stěně, včera jsem si zalezla svůj osobní rekord, mají tam chyty ve tvaru piva (nekecám), ta trasa se jmenuje Omyl z dobré vůle, hah, víc než přesné.

V sobotu ráno jsem zas bojovala s informačním systémem, abych měla krásný rozvrh podle představ /nemám, ale mohlo být i hůř/. Přiberu si pár zajímavých předmětů z jiných fakult, ať fakt nejsem jen novinářka, ale i takovej historik-amatér.

Byla jsem v Brně. Šalinou jsem nejela a kuličku jsme taky nikdo nechytil.

Viděla jsem fakt strašnej béčkovej horor. Nevím, co na nich lidi mají. Když už se bát, tak aspoň kvalitně, ne?

Hezkej únor, protože já ho opravdu ráda nemám.

LXXXXIV. Can't make u come back.

3. února 2017 v 20:14
It's been a week.
I think I'm too young to be this stupid. Finding myself in someone's else's arms. Loving it.
How would I feel if I had a boyfriend that does this to me? People ask. Well, crappy. But it's not me who has a gf. I am single as fuck. Why should I be responsible both for me (check) and for you?

Okay, if you join this line of people who came into my life like a tornado just to leave a few months later... that would suck. Not in my suicidal mood today, hah. I know I can find people and like people and feel so much but sometimes the batteries are just kinda off, I start to feel sick after almost every bite and I just cannot force myself enough to be there.

Whoa, that was funny. You take me to your apartment where it's messy as hell and it turns out that you sleep on a mattress on the floor. I know by that time that I cannot eat or drink anymore. I had too much, overdosed again. And yeah, made myself pretty sick, to the point where I am about to faint.
Image de aesthetic, free, and pastel
I want to make everything as bad and absurd as possible, but I can't. See, what's wrong? I'm supposed to be done by now, I mean, to feel awful. And I do, for a moment. But then, it's just not needed anymore. The absurdity is gone and there goes the time that had never existed. Because when I recall any of that, I am pretty sure that it's only in my head and you won't even remember. Thanks for not letting me.

Today is plain
like a white wall

Which would be ok but I have to write a paper which is 7 pages long. FML.