Březen 2017

XCV. I was a hot mess

25. března 2017 v 10:17
Proč jsem tak přecitlivělá? A mám pocit, že ať dělám cokoli a jakkoli, tak zrovna to je ten špatnej způsob? Že zraňuju a využívám lidi a nemůžu si pomoct? Že je to dokonce výběr mezi tím, jestli zraním sebe, nebo někoho jiného, a já mnody už ani nevím, co je horší?

Lidem v mým věku možná tolik nezáleží na pravidelným kontaktu s jejich rodinou (nebo je to jen blbej předsudek), ale já mám výčitky, že jeden oběd odkládám už několik dní. Přitom mám naprosto legitimní důvody - práci. Ale jako kdyby ta řešení, která se mi zdají přinejmenším schůdná, pak zase vadila dalším lidem. A nedokážu přestat dřív, než když jsem úplně vyčerpaná (ono se taky osmihodinová pracovní doba nikoho neptá).

Image de bird, photography, and sky
Já jenom nemám ráda, když se mi plány mlátí o sebe. Když práce překrývá školu, když si všichni najednou v ten samý den vzpomenou a já musím říct, že už něco mám. A ještě hůř, když se pak ten den poskládá tak, že nakonec toho nemám zas tolik a musím neplánovaně vyplňovat mezery. Jestli k něčemu přistupuju opravdu úzkostně, tak jsou to dny se dvěma a více pauzami.

XCIV. Up in the sky

19. března 2017 v 0:39
líbáš mě na hranu čelisti (!) přede všemi (!)
Image de art, black, and draw
Tímhle pravděpodobně začíná večer, který pokračuje nocí v klubu a ránem ve stipbaru. Reflektování nad zastrkáváním bankovek striptérkám za kalhotky. Pusa na tvář, úsměvy, díky. Končí procházkou po Karlíně s vyznáním lásky a mým vyznáním se s problémy, se kterými se potýkám už několik let (rozuměj psychika). A ne, tito dva lidé nejsou ti samí. A ten druhý mi řekl, že "vztah" s tím prvním je zbytečný. Nedává smysl.
Horlivěji přikyvovat už asi nemůžu. Ano, už dávno vím všechno, co mi chcete říct. Taky mi to došlo, přece jen už se trochu známe. A proč žárlím? Protože je zvláštní, když je po jeho boku někdo jiný. Jiná. Není v tom touha po vztahu ani zášť vůči jeho přítelkyni. Jen takovej lehkej discomfort.
Image de life, music, and quote
Ale jak jinak si vysvětlit, že s jeho příchodem do dveří jsem nabrala energii, která mi do té doby chyběla na aktivní konverzaci s ostatními, určitou radost, snad i klid. Pomáhá mi. Je jak můj terapeut (lepší). Je člověkem, kterýho když obejmu, cítím celej svět. Proto to není tak jednoduché přestat dělat blbosti a najít si někoho jinýho. S nikým jiným si nemůžu dovolit takovou míru kontaktu. Jsem hodně vnímavá k tomu, kdo se mě jak dotkne a jak na to bezprostředně reaguju. A v tomhle případě nemám poprvé za miliony let nutkání utéct, vyškubnout se, ale přesně naopak.

XCIII. Under the clouds

13. března 2017 v 22:35
Přišla jsem domů, lehla si do postele, brečela. Tolik praxe posledních dní v kostce.

Nechci se tímto litovat a říkat, jaká jsem troska. Nejsem. Dělám, co můžu, dělám domácí pizzu a dělám lidem na tváři úsměv. To mi zatím stačí. Je to víc než bych dokázala dva měsíce zpátky.

A přetlaky vypisuju. Proto tady toho tolik je.

Cestovatelské plány jsou sice jen plány, ale doufám, že nějaký výlet Kyrgyzstán/Jižní Korea/Sarajevo/Nizozemsko vyjde.

Image de white, flowers, and aesthetic
Občas mi chybí lidi, ale neřeknu jim to. Přitom by stačilo napsat něco ve smyslu "je mi smutno, nemáš čas?" Ani to, že je mi smutno, bych říkat nemusela. Ve společnosti určitých lidí zkrátka není.

Napsala jsem průměrnou reportáž a "moc pěkný" cestopis. Na to, jaký mám ambice, zajímavý. Aspoň že v těch komentářích jsem si trochu jistější.

Skoro každý den se nějak ocitnu na FF a užívám si soukromí místa v rohu, kde si vyřizuju, co se mi chce, nebo se jenom flákám. Někdy čtu. Většinou si k tomu popíjím kafe.

Nefotím a to mě mrzí. Ale na cesty jede foťák se mnou.

Budu odepisovat na brigády a chodit na pohovory, dokud nedostanu takovou, která bude vyhovovat mým představám.

Nepiju a vůbec mě to nežere. Věděli jste vůbec, jak dobrý ty nealko koktejly jsou?

Další várka random postřehů snad někdy brzo.

XCII. But I'm bi

11. března 2017 v 23:00
Čauk,

je mi zas trochu líp, nasazuju podpatky a klapu si to po pražských uliciích. Jezdím tramvají, autobusem, metrem a ještě k k tomu chodím pěšky, protože bydlím daleko. Každopádně daleko od kamaráda, ke kterýmu jsem včera šla na film, kus řeči a kus domácí pizzy. Fakt se nám povedla. Nevím, jak je na tom s kuchařským uměním on, ale já jsem většinou ráda, když si vzpomenu na troubu/sporák dřív, než se tam něco připálí. A vařím maximálně tak pro sebe, protože nechci, aby mě opustili všichni, které mám ráda. Ale spolu se nám to dobře táhlo, hodili jsme k tomu i pár zmražených hranolek a jestli existuje nějaká domácí varianta nefalšovaného fastfoodu, tak to jsme přesně měli.

Po filmu jsme hráli karty (moje oblíbený Hobity) a puštěná hudba nás docela lákala k tanci, takže když jsem vstala, abych jeden svůj obzvlášť dobrý tah oslavila tanečkem, rozjela se taková menší domácí party. Nakonec mě J. učil kizombu/zouk? a dost jsme se nasmáli (protože jsem lama). Rozkoukali jsme Jurský park (z 2016) a nechali ho bejt, holt únava.

No a dneska jsem se opět nějak ocitla zapletená v debatě homo ano/homo ne. Omlouvám se, že to zní neuctivě, ale možná mylně si myslím, že z toho, co se mě týká, si srandu dělat můžu. Takže tady máme ten coming-out: Jojo, jsem na holky i na kluky. Ok, jdeme dál.
Image de quotes and love
Tenhle známej je poněkud konzervativnější a tak už jsem nevěděla, kam dál s argumentama, když dotyčný vychází z toho, že přitažlivost (potažmo fyzický kontakt) se stejným pohlavím je deviace. Nějak mezi řečí to ze mě vyklouzlo. Koukal na mě jak puk a vypravil jen "aha" nebo "jasně" nebo něco podobně nekonkrétního. Ale o několik desítek minut později už si ze mě utahoval, že mám dvakrát takový výběr (nemám), a prostě to asi nějak celkově přijal. Tak si říkám, že by možná měli ti odpůrci homosexuálů poznat nějakýho homosexuála?
Rozhodně se víc stydím za ty postelový (a klubový a lavičkový a římsový) blbosti s M. než za to, že si umím představit život s holkou.

XCI. At your own pace

9. března 2017 v 21:14
Není mi pomoci. jsem nervózní ať jdou věci dobře, nebo špatně. Třeba teď - mám před sebou docela dobrý nabídky, možná získám práci v oboru, definitivně jsem se rozhodla, že si přiberu ještě jeden obor a navíc konečně uzavřela otázku, jestli je studium žurnalistiky tou nejzbytečnější věcí na světe - není. A stejně jsem nervózní. Cítím takový chills. Asi to bude tím, jak se můj mozek bez ustání snaží s mě s někým srovnávat - ten letěl tam a tahle už pracuje tedy. No a co ty? Dneska jsi akorát spadla do postele, pět minut brečela, pět minut dýchala, pak si pustila film, odpověděla na jednu pracovní nabídku, a pak na to vše zapomněla.

asi je mým údělem být nervózní. ještě že se mě to pustí aspoň při obzvlášť důležitých životních událostech.
Image de books, journal, and study
takže asi konec srovnávání
začátek práce na tom, co chci.

XC. Do you even dtr?

6. března 2017 v 22:18
Nedocenitelný na tom, když nikdo není doma, je ta možnost vyřvat si plíce do libosti. Když už nemůžete z toho světa kolem a někudy to ven musí. A pokud nemáte stěny tloušťky papíru, ono vám to projde i bez návštěv sousedů.

Mám ale dobrej pocit, protože až se vyřvu a nasadím make-up a ten napůl romantický, napůl sebevědomý úsměv, který se na mé tváři už docela zabydlel, půjdu ven a budu se prát za dobrý pracovní místo a další věci, o který stojím. Deprese dělá všechno desetkrát těžší, ale pokaždé, když se vzdálí, je to jako znovuzrození.
Image de quote, happy, and health

Energy levels jsou docela nízko, ale taky si můžu dovolit je dospat, tak na co si stěžovat. Po měsíci jsem byla lézt a bylo vidět, že si moje ruce už fest odvykly. Chce to znovu zavést pravidelnost.

Rozcházím se s dalšími lidmi. Nebo spíš je to ten zvláštní stav, kdy já jsem dávno za přechodníkem, zatímco ten druhý si možná sotva uvědomuje, jak málo nám toho zůstalo k povídání. Vlastně mě jeden můj dlouholetej kamarád pozval na sraz na náplavce, kam mě ještě museli poměrně dlouho přemýšlet, protože jsem moc (no, spíš to bylo pocitově nic) nenaspala. To bylo asi tak po půl roce, co jsme se my dva naposled viděli. A když jsem dorazila, pochopila jsem, že sice budu za slečinku, ale musím si urychleně najít výmluvu a zdrhnout, protože za a) jako jediná nepiju a pět odmítnutí nabídnuté flašky za sebou je už malinko podezřelé, za b) protože jediný moment, kdy si mě daná skupinka všimla, bylo, když někdo upozornil, že nic neříkám a nelámu smíchy jako ostatní a za c) protože už mám fakt přeposloucháno těch hloupých narážek ve stylu "dej mu" a "dobrý den, kozy ven" a taky řvaní slova "penis" a "píča" na celou nebohou ulici a ještě, když přede mnou dva kámoši (a jedna bývalá, hodně platonická, láska) rozebírají, jak se jim zrovna s kterou holkou daří, u který to vypadá "slibně", protože sice má přítele, ale teprv "čestvě" a prostě - blah, jdu radši spát.

Když vám společnost nesedne, poznáte to. Aspoň doufám. Díky, že tam byla aspoň ta jedna fakt hezká holka, na kterou se dalo koukat, a aspoň jedna ukecaná slečna, se kterou se dalo trochu povídat.

Jinak ale wasted večer po předchozí wasted noci. Jak zmíněno v předchozím článku, nemůžu se dokopat k morálním výčitkám, že trávím čas se zadaným klukem. Je to tvůj problém, kruci. Já můžu taky hned jít, když řekneš.

Nemluvíme o tom. Ale je vtipný, jak jsou tam vytyčené hranice, o kterých jsme nikdy ani jeden nemluvili a který přesto ani jeden neporušujeme. Jako by se dalo říct "tohle je podvádění.. ale tohle ještě ne". A co je podvádění, vážení? Pusa na šíji, pětiminutový objetí, spaní v jedný posteli, nebo snad zárodky citů?

Vyprávím to, protože je to součást mýho života, ne protože jsem na to pyšná. Bože dej, ať se na tenhle blog nikdy nedostane nějakej můj budoucí personalista, to by byl konec kariéry (která ještě nezačala).

neberte ten život tak moc vážně. stejně z něj nevyváznete živí.

LXXXXIX. Where did my cool go?

2. března 2017 v 22:36
Je to těžký týden a nějak nevěřím, že kdy skončí. A až skončí, bude tu znova ten samý úkol "jenom přežít tehle týden".

Chybí mi terapie. To jako fakt. Ta paní se zápisníkem a pár příměřených sprdů, ne za to, že nedokážu být normální, ale spíš za to, že se vůbec snažím.

Občas je to klid, občas ne.
Image de quote, grunge, and indie
To, že si můžu ruce klidně počmárat k zbláznění, ale známka, že něco beru, ještě nic nemění. Občas buď nefungují, nebo už prostě nemám anhedonii a tím pádem to moc řeším..

Soustředění nemám téměř na nic. Je vtipný, že na čtyři (hodinový) díly seriálu Westworld se někde zázrakem našly, zatímco angličtinu i češtinu jsem proseděla s jedním okem otevřeným a jedním uchem na půl příjmu. Zkoušela jsem číst texty, ale nedávaly smysl, tak jsem je radši nechala být, abych se nerozčilovala.

A taky tamta věc. Ono je něco nepopsatelně všeobjímajícího na pocitu být něčí milenka (není to přesný slovo ale taky se mi nepopsatelně líbí), ale pak

vůbec se s nikým nebudu hádat, když mi řekne, ať si sypu popel na hlavu. Protože co můžem dělat, stalo se a ten člověk je můj soulmate. Tohle je všechno jenom proto, že je to jedinej access k němu - přes ranní kafe (ve tři ráno) po tom, co jsme oba dělali, že nám vlastně nikdo v našem vztahu nebrání. Čtem stejný knihy a jsme na stejný vlně a je jediná věc co zabírá, když nezabíraj prášky a ano, ani jedno z toho mě neopravňuje...

"Máš čas v pátek?"
"Nevím." (nevím, jestli v tom chci pokračovat.)
-