Červen 2017

CVI. With no clear beginning

26. června 2017 v 9:02
Okay,

it's quite likely, though, that my frustration comes from within. I hate to think about it - what if those things are not under my control, at least for now?
Image de life
Sometimes I'm not sure if I am about to burst into tears, anger, or laughter. I feel so much happening inside. Like a parade of emotions - there, felt the worst; and there - something nice and sparkly comes in between. I stopped relying on real occasions, events and moments to tell me how to feel. To give directions. Instead, I take bundles of emotions from somewhere deep inside - maybe they crop up themselves - and walk as in a cloud, that's the only thing I see and sense sometimes.

__

CV. I guess we missunderstood..

12. června 2017 v 10:48
Před sebou mám nejbolestivější zážitek letošního léta (fakt doufám, protože si radši nepředstavuju, co by ho ještě mohlo překonat). Snad bude stát za to. Potřebuju se zbavit toho břemene a ano, jakkoli je to smutný, vím, že to mému chabému sebevědomí přidá plusové body a to je to, o co teď hraju.

Kam až nás naše nejistoty nechají zajít... Možná dělám tu nesprávnou věc, protože se jedná o nesprávného člověka. Poprvé si to přiznat. Probuzení, jako vynoření z vody, která mě držela v iluzi, že jsem něco našla.

Ale copak by to tam někdo nechal jen tak ležet, kdyby se opravdu jednalo o ten poklad, za který jsem to považovala?

A teď já vím, že přirovnávat člověka k ležícímu a nehybnému zboží (i když pokladu) je... řekněme ne úplně správný.

Zmatená, ublížená, sluncem vypálená.
Image de vintage, indie, and nature
Není možný, aby se tohle dělo. Mám tisíc jiných věcí na práci, ale paralelně s tím stejně řeším tohle. A rozdělení sfér vlivu. A otázku, na kolik to byla osudovost, že jsem viděla a slyšela vše, co jsem vidět a slyšet nechtěla - třeba jsem podvědomě potřebovala důkaz k tomu, že je čas se rozloučit.

Přesto tam jdu - snad pro sebe, snad pro něco, někde. Možná klid. Možná to moc řeším.

CIV. Babygirl dealing with shit

6. června 2017 v 23:07
'lo there

low there.
tak jako nevím, co je tohle za spešl období (zkouškové?) ale mám depresi dýl, než je mi příjemné. snažím se ji vytancovat, vyspat, vyjíst, vysedět v restauraci, vyplakat, vychodit, vypsat, vyhladit z koček, vymýtit přemýšlením o hezkých věcech a ona nejde pryč. a s mrakem v hlavě se učím na zkoušky. dneska si toho snad i jedna zkoušející všimla a řekla, že mě chápe, že má taky dyslexii.

kam jsem to dopracovala. víkend byl celkem o ničem, teda vlastně nejdřív o skvělé koferenci a druhý den o tom, že jsem za svůj doprovod platila večeři, protože nebrali karty. moje ruská vnitřní žena je uražena, hm.

hlavně se nikam nehýbu (krom z jedný zkoušky na druhou) a ztrácím blízké lidi/kamarády, o čemž si zítra moje psych asi leccos poslechne. Zkrátka Kate je v nedohlednu, nejspíš jsem na ni naposledy působila moc rude, a mě zas připadalo, že na mě kašle (má taky zkoušky), na rozdíl od obvyklé míry jevení zájmu o mou společnost to nějak razantně kleslo a M., po úzkostně-depresivním výstupu... kdo ví, kde je.
Image de love, couple, and boy
snažím se a snažit se budu. v podpatcích se cítím líp a když mi moje snaha navíc přinese o stupeň lepší známku ze zkoušky, asi není ten pravej čas všechno vzdávat.

CIII. So you never will

2. června 2017 v 23:54
Nechtěl jsi mě opustit. Nechceš, abych opustila já tebe.

Ale já se tak strašně bojím, všeho, že pak brečím a choulím se a nevím, jak se přesvědčit, že o nic nejde?

Jak si tě pustit k tělu, když pro mě tolik znamenáš?
Kolik jich je? Jsem jenom já? Miluješ mě?
Proč jsi tehdy horlivě sliboval a nic se od té doby nestalo? Respekt ke mně? Nechceš, abych z tebe měla úzkosti.
Well, já mám úzkosti ze života, poklade.

Moc mi pomáhá, když se vidíme, ne jednou, dvakrát, třikrát týdně, a nakonec jsi to ty, kdo se omlouvá, že není takovej, jakýho si sám sebe představuje (přitom já a moje představy, nesplněné, mohla bych se rozpovídat...)

Snažíš se. Tak strašně moc. A mně je na oplátku fyzicky špatně a hroutím se při pomyšlení, nakolik velká součást mýho života jsi, a že tě dříve nebo později ztratím.
Image de beauty, fashion, and girl
Zkouškový je nervydrásající hrůza, která vás nenechá spát, jíst, klidně myslet. Nechoďte do toho.

Nevím, co se děje. Nevím, proč všechny mé konverzace končí u ADček a proč se tak hrozně bojím o lidi, kteří prožívají to podobné (skoro každý, actually). A ano vím - protože mi na nich záleží a trhá mi srdce na kousky když vím, že jsou nešťastní, pod kamenem starostí a nahromaděného žalu a já s tím neudělám nic. Protože není nic, co bych mohla udělat.

To mi ostatně řekl i on. Držel mě za ruku, řekl, že ví, čím si procházím, chápe, ale ví, že nemůže nic dělat. Bezmoc. Zabiják vztahu. Pokud ten zabiják nebudu já.

.