Srpen 2017

CX. Nobody is gonna care

29. srpna 2017 v 23:11
Even before I start, I can tell how unfair this is. I have people showing care almost every day. Somehow I just feel left alone too many times.
Image de girl, art, and drawing
For example, I just don't know how long this is gonna last. Somehow I feel sad looking at your pretty face and realizing I got nothing out of it. 7 times or so. Somehow I do like hanging out with you and cannot keep still for one day when I don't hear from you. It's an obsession, scares me how close and real we got.

Also, what do you love me for? Silly jokes, the attitude, the spark? I sometimes feel like I don't have much to give. I am a simple girl when it comes to it, I try to move further but I stumble and fall and complain. Meanwhile, all of my (girl)friends make progress in their lives, pursuing their career, getting ready for the next semester, being responsible and adult human beings. Not me. I observe, quite fascinated, but also frightened as hell.

What do I have? What do I do?

.

CIX. If you love me, show me

7. srpna 2017 v 21:07
Ani jeden z nás nevěří tomu druhému, že ho miluje. Tak slabší - že něco cítí. To jsme si vyjasnili včera na schodech.

Původní nápad bylo, že má můj amant cosi na srdci, proto mě chce vidět, i kdybych nakrásně chtěla ukončit naše srazy a noční aktivity. Se srdcem mírně bušícím, naštěstí najezená, s mrakem v hlavě (jak jinak) jsem se vydala prozkoumat, co se vlastně bude dít.

Jak to s tebou bývá ostatně vždycky, Sun, nevím nic. Jako to, že mě miluješ a jsem jiná a bude to jiný a má cenu se snažit, i když to povede k pravděpodobně tragickému konci - ano. Ale já jsem přišla poslouchat, nakolik samolibé by se to nezdálo, a ne mluvit.

Takže čtyři skleničky vína, jedna sklenička, mírně rozvázaný jazyk, víceméně neúspěšná snaha zachytit slova a zformovat s jejich pomocí myšlenky. Důvěrná blízkost, porušení jakýchkoli zásad nezávazné komunikace (kterou jsi mi sliboval), a když se rozhoduju, jestli u tebe nepřespat, tak mě ani nepozveš? To jsem asi dost špatná hou.

Co chci? Co chceš? Nikdo neví nic.
Image de sky, pink, and clouds
Deprese mě dohání, ale jím. A za snězené jídlo se ještě desetkrát pochválím, čert vem pracovní úspěchy a šťastné vztahy, přemluvila jsem se ke snězení oběda, dokonce v hodinu, kdy lidstvo obědvá!

Myslela jsem si: čím více si běháte pro pomoc, tím více vás odstrkují a vpodstatě ženou k vlastním nekontrolovatelným rozhodnutím. V kontaktním centru pro PPP mi bylo řečeno, že se nekvalifikuju na anorektičku, a já na chvíli ztratila veškerou naději. Chtělo se mi přestat, stopnout tu blbou snahu jíst třeba jenom minimum, dokázat, že se mýlí, že mám problém. Zvrácená mysl, ale ještě zvrácenější, kdo jí odporuje. Kolikrát jsem slyšela "to je jen problém, který sis vymyslela" a "proč se tak tváříš? někdo ti něco udělal?", či "myslíš, že ostatní nemají problémy?" často jsou tahle pošťouchnutí to jediné, co mě dožene k nějakým citům - ehm, k pláči a tlaku na hrudníku většinou. hroutím se pod tíhou života, jakej žiju, protože moc nevím, co dělám a kam by to mělo vést. takže asi mám emoce - jen jsou příliš abstraktní.